nákres objektu 
diskuse |
|
|
|
| Letopis opat Jarloch Post hec omnibus egressis, cum solus assisterem, mihi quoque benedixit sollicite suadens ea, que dei sunt et que pertinent ad salutem animae, cum tali fine verborum, ut diceret: Dilige, inquit, decorem domus dei et oppone murum pro domo Israel. Moveor ad lacrimas, cum recordor lacrimarum mearum, quas tunc fudi ad verbum exhortacionis eius. Quo facto sexta feria mane, deinde circa horam nonam lavantes eum more infirmantium super sellam, ilico in tantam venit mentis inopiam, ut eadem hora crederemus exspiraturum. Sed post breve refocillatus est et in se reversus edidit hunc versiculum: Nescio, quid metuam, metuam tamen omnia merens. Sequentem noctem duximus insompnem nos foris circa eum, sorores intus psalmis, hymnis, letaniis, que morientibus dici solent, cum fletu sepius et lacrimis repetitis deducentes et conducentes patrem agonizantem et iam iamque repatriantem. Facto itaque mane sabbati, duo ex fratribus eius, Marsilius scilicet et Wilhelmus, missam pro eo in honorem sanctae Mariae semper virginis decantaverunt. ... Quem ego videns iam in extremis agentem, affatus sum ita dicens: Domine, inquam, ecce hora, quam semper expectastis, modo lavate caput vestrum, ecce appropinquat redemtio vestra. Ad quod ita respondit: O utinam! ... Dormivit autem venerabilis dei famulus abbas Gotscalcus anno etattis suae sexagesimo octavo, sacerdotii quadragesimo, cum rexisset Syloensem ecclesiam pastor et abbas triginta quinque annis et mense uno, sub Friderico, imperatore Romanorum, et Friderico, duce Boemorum, sub Heinrico Pragensi et Pilgerimo Olomucensi episcopis, anno ab incarnatione domini nostri Jesu Christi MCLXXXIIII., cuius regni non erit finis in secula seculorum, amen. Další texty tohoto
autora: |
A když nastalo sobotní ráno, odsloužili za něho dva z jeho bratří, totiž Marsil a Vilém, zpívanou mši ke cti svaté Marie, věčné Panny. ... A já vida, že již skonává, takto jsem ho oslovil: “Pane, hle, hodina, kterou jste vždy očekávali, jen pozvedněte svou hlavu, hle, blíží se vaše vykoupení.” Na to odpověděl takto: “Ó kéž by!” ... Zesnul pak ctihodný služebník Boží opat Gotšalk v šedesátém osmém roce svého věku, v čtyřicátém roce svého kněžství, když spravoval želivský kostel jako pastýř třicet pět let a jeden měsíc, za Fridricha, císaře římského, a Fridricha, vévody českého, za biskupů Jindřicha Pražského a Pelhřima Olomouckého, léta od vtělení Pána našeho Ježíše Krista 1184, jehož království nebude konce na věky věků. Amen. |
| Knížky o smrti mládence bujného (před 1376, česky) Tomáš Štítný ze Štítného Ó smrti, kterak jest hořko na tě vzpomenúti srdci kratochvilnému, ježto vždy jedno v rozkoši bylo! Ó, kterak jsi přebřidká věc, když již přídeš a zvlášče tomu, ktož mlád, sílen a bohat, jsa vzácen světu, nemaje v zboží nedostatku. Ó, kterak bych byl nemněl toho, by mi tak skóro bylo umřieti, a ty pak, hubená smrti, vyrazilas se na mě z nedojiepie, jako by mi byla v stráži stála; popadlas mě a uvázala jsi mě tisíci provazy a v okovách táhneš mě jako odsúzeného k šibenici. Aj, skles ruce, řevu srdcem, chtie se rád vydřieti od smrti, ano nelze; rád bych ušel, i nenie kam. Již slyším hlas smrti, voláť ke mně řkúc: “Tys syn smrti! Ani tvá mladost, ani tvé zbožie, ani přietelé, ani kteří tovařišie mohú tě z mé ruky vyprostiti. Konec jest tebe, přišelť jest čas, nebýtiť jest na světě déle.”
|
|
Scio, quod fortitudo nostra non est fortitudo lapidis nec caro nostra enea est. (Job VI), unde et ob hoc non planctum unum culpo, sed plangendi excessum reprehendo. Sic igitur vestrum temperetis flendi modum, ne vos dolor rapiat ultra modum, sic eciam lacrimas compassionis, quas in doloris vestri aliquale refrigerium funditis, fundite. ... Termperancior preterea debet esse apud nos dolendi causa, quia imperator noster christianissime, ne dicam obiit, abiit, recessit non decessit et dolendo penitens et penitendo dolens eternos cruciatus qui impios manent in puteo interitus, ut pie credimus, per dei graciam iam evasit, et mors ista, quam vulgus timet, pocius est vita dicenda quam mors, si eius diffinicio attendatur. Mors est tamen, ut philosophis placet, nihil aliud quam peregrinacionis terminus, finis miserie, laboris meta, exilii limes, janua patrie, nativitas vite, principium beatitudinis, primicie premiorum omnibus, qui in domino moriuntur. Beati ergo mortui, qui id domino moriuntur (Apok. XIV).
|
Vím, že síla naše není síla kamenů, aniž tělo naše měděné jest. (Job VI) Proto také nekárám jediného pláče, nýbrž vytýkám nemírnost v naříkání. Zmírněte svého nářku míru tak, aby vás bolest neuchvátila nad míru; tak také prolévejte slzy své bolesti. ... Naše bolest má býti i proto mírnější, že náš císař nejkřesťanštější nepravím zemřel, zesnul, odešel, nikoli zašel, v žalu se kaje a v pokání žele milosti Boží, jak zbožně věříme, již unikl věčným mukám, které očekávají bezbožné v jámě záhuby. A tato smrt, které se dav bojí, spíše má býti nazvána životem, přihlédneme-li k její definici. Neboť smrt, jak soudí filosofové, není nic jiného než hranice putování, konec bídy, mez práce, hranice vyhnanství, brána vlasti, zrození života, počátek blaženosti a odměny těm, kdož v Pánu umírají. Blahoslavení tedy mrtví, kteří v Pánu umírají! (Apok. XIV) |
Další texty tohoto
autora: |
|
a to jest nejhůře, že jsi osaměla, Růžičko červená, růžičko přemilá, bylas utěšená, velmi ušlechtilá. Již své moci zbudeš, již po tobě veta, již víc kvíst nebudeš do skonání světa!
|
|
Pakh dich fort du Morgenrödt
|
Pomiň, ranní červánku, |
Co smrt jest, chcete
věděti? Mrhá stříbro,
tratí zlato, Ruší rozkoš, dobrou vůli: Maže císařská nadání: nedbá na panská vydání: vší mocnosti jest konec. Láme obrovu statečnost, Po němž bez konce
nastává |
|
Den, hněvu den, Zatroubení, Tuť prach shnilý Tak vzkříšený,
|
|
|
|
Pamatůj, ó Kriste Ježíši, proč jsi bok tvůj otevříti sobě dal, nežli abys mne miloval, a ten na věky otevřený zanecháváš, abys mně na věky lásku proukázal. Proč držíš rozpjaté ruce, nežli abys mne objal a na tvou milost přijal? Vztáhni ruce, Spasiteli můj, a obejmi mne jako syna marnotratnýho. Nezavírej bok milosrdenství tvého, který jsi největším hříšníkům otevříti ráčil. Co vyznamenávají rány tvé na těle tvém, můj Ježíši, které z lásky ke mně jsi snášel? Má zlost ti je učinila! Kterak jsem tak ukrutným býti mohl k mému Spasiteli? Milosrdenství, milosrdenství, Pane! ... Ó kýž poslední má slova jsou Ježíš, Maria, Anna! Ó Bože, buď milostiv mně hříšnému!
|
|
|
Aber es liegt auch wirklich etwas Schauderndes in der gelassenen
Unschuld, womit die Naturgesetze wirken, daß uns ist, als lange ein unsichtbarer Arm aus
der Wolke und tun vor unsern Augen das Unbegreifliche. Denn heute kommt mit derselben
holden Miene Segen, und morgen geschieht das Entsetzliche. Und ist beides aus, dann ist in
der Natur die Unbefangenheit wie früher.
Dort, zum Beispiele, wallt ein Storm in schönem Silberspiegel, es fällt ein Knabe hinein, das Wasser kräuselt sich lieblich um seine Locken, er versinkt – und wieder nach einem Weilchen wallt der Silberspiegel wie vorher. – Dort reitet der Beduine zwischen der dunklen Wolke seines Himmels und dem gelben Sande seiner Wüste; da springt ein leichter glänzender Funke auf sein Haupt, er fühlt durch seine Nerven ein unbekanntes Rieseln, hört noch trunken den Wolkendonner in seine Ohren, und dann auf ewig nichts mehr. |
Abdiáš (1842, německy) (překlad Anna Siebenscheinová) Je vskutku něco děsivého v té klidné nevinnosti, s níž působí přírodní zákony, že nám připadá, jako by se z oblaků natahovala neviditelná paže a konala před našima očima nepochopitelné činy. Neboť dnes přichází s touž spanilou tváří požehnání a zítra se stane hrůzné neštěstí. A když je obé dokonáno, příroda je zase tak bezelstně přirozená jako předtím. Tu například teče řeka, stříbrolesklá, stříbropěnná, spadne do ní chlapec, voda se zčeří, líbezně rozvlní jeho kadeře, hošík klesne do hlubin – a po chvilce stříbrolesklá a stříbropěnná plyne zas řeka jako dřív. – Tam nad hlavou černé mračno své oblohy, pod nohama žluté mračno zvířeného písku své pouště, jede beduín na oslíku či na velbloudu; tu náhle zablýskne jiskra a zasáhne jeho hlavu, nervy mu zatrnou neznámým mrazením, v uších mu ještě ospale zahučí úder hromu a pak už navěky neuslyší nic. |
Viděl jsem naši zemi, jak letí tím závratným prázdnem, nejen v tom okamžiku, ale od nepojímatelně dávného počátku, do nepochopitelně nedohledné budoucnosti, bez oddechu, hučíc, slepě jako zvíře štvané hrůzou z neviditelné nějaké zuřící smečky, více než titánské, nedomyslitelně děsivé, olbřimě mocné. Letěla pokryta pěnou svých rozbouřených vod a moří, ... se smutkem svých zemřelých zapadlých kultur. ... Do magického šelestu zlatých těch harf mísilo se sténání lidské bídy a mučednictva zvířeny, ale nad ty vzdechy nesmírného smutku stoupal jako jásavý příboj hymnus nebe vydobývající lidské psýchy a bohorovné chóry snah lidského ideálu, a v smrtelných úzkostech svých tiskla, jako nejvyšší útěchu a nejsvětější pýchu, matka země hrstku lilií polních z království božího a bílý lotos Buddhův k těžce oddychujícím, bolestně úpícím prsoum svým. |
|
A na toto neštěstí, zosobněné ženami, od dívek po stařeny, řvoucími k nebi o smilování, v něž nevěřily, co jejich zraky byly suché a zcela již nevidoucí, na toto neštěstí se dívaly z vozíku děti, napěchované tam jako lidský odpadek, pouhopouhá tříšť, nevydávající hlásku, ale s očima, z nichž němě a již bezradně a již jaksi zbytečně mluvilo zděšení, beznaděje, tetelivá hrůza a vzteklý, zkamenělý křik. A tak němým očím odpovídaly oči řvoucí a ženám, které vzlykaly, hýkaly, bouřily a skuhraly, ozvěnou bylo neodvolatelné ticho Smrti, která v pohodlí sídlila na voze. ... I stalo se, že jedna z žen, jež vzpíraly vůz, odskočila, vzpřímila se a hlasem, který odněkud nabral tolik záře, že déšť ustal, zvolala: - Svol, aby zemřely děti, ó Pane! A protože tak náhle, nevysvětlitelně náhle ustalo pršeti, měly to všechny za znamení božího souhlasu, i odskočily, utvořivše kruh, a zvolaly jedním hlasem: - On svolil, on svolil! A tu vůz s dětmi jal se pohybovati nazpět po svahu, nejdříve pomalu, to jak koníci ze všech sil se snažili zadržeti ho - ale pak rychle i střemhlav, smýkaje potahem po zemi. A na voze se zvedl jásavý pokřik dětský a dětské ruce se třepotaly vzduchem na pozdrav; a stařeny a matky a nevěsty a dívky sledovaly jej úprkem kamsi dolů, kamsi dolů, zatímco slunce náhle vyskočilo, prudce a čárně záříc... Smrt jest jako voda pádící strží, malström, v němž jest však slastno se nebrániti vlnám, nýbrž řítiti se s nimi a v nich v tupé radosti z nemožnosti návratu. |
|
|
Jako
bochník syrového chleba vlažnou vodou sousedky omyly mrtvé tělo. ... Doutnající louče rukou položily se něžně na prohořelý trám těla, nad jámou smrti bolestný klas, jenž v krvi vzešel a v krvi vydal svůj plod, tiše a rád se naklonil v smrt. Další texty tohoto autora: |
|
lejgt s ma(r) hiaz ou(n) a weiß `s Schühei. Tout s mi(ch) i(n) s hülzerni Trühei, `s Lejbm af der Wöld is ma(r) load. Bind ` t ma(r), i bitt äink, i(n) d Hoor Muader, geht s fläint s nit sou vüll. Busst mi(ch) nu(ch) gschnöll i(n) der Ghoam.
|
obujte bílý botky ještě mi. Co mojim tělem bylo na zemi, do holý rakve dáte za chvíli. Taky stužku mi dejte do vlasů, Maminko, nebuď pro mě smutná celá, Ještě políbení mi dejte, potají |
D e r T o d |
S m r t |
2