nákres objektu prohlédnout   diskusediskusní fórum

 
Letopis


opat Jarloch

Post hec omnibus egressis, cum solus assisterem, mihi quoque benedixit sollicite suadens ea, que dei sunt et que pertinent ad salutem animae, cum tali fine verborum, ut diceret: Dilige, inquit, decorem domus dei et oppone murum pro domo Israel. Moveor ad lacrimas, cum recordor lacrimarum mearum, quas tunc fudi ad verbum exhortacionis eius. Quo facto sexta feria mane, deinde circa horam nonam lavantes eum more infirmantium super sellam, ilico in tantam venit mentis inopiam, ut eadem hora crederemus exspiraturum. Sed post breve refocillatus est et in se reversus edidit hunc versiculum: Nescio, quid metuam, metuam tamen omnia merens. Sequentem noctem duximus insompnem nos foris circa eum, sorores intus psalmis, hymnis, letaniis, que morientibus dici solent, cum fletu sepius et lacrimis repetitis deducentes et conducentes patrem agonizantem et iam iamque repatriantem.

Facto itaque mane sabbati, duo ex fratribus eius, Marsilius scilicet et Wilhelmus, missam pro eo in honorem sanctae Mariae semper virginis decantaverunt. ... Quem ego videns iam in extremis agentem, affatus sum ita dicens: Domine, inquam, ecce hora, quam semper expectastis, modo lavate caput vestrum, ecce appropinquat redemtio vestra. Ad quod ita respondit: O utinam! ...

Dormivit autem venerabilis dei famulus abbas Gotscalcus anno etattis suae sexagesimo octavo, sacerdotii quadragesimo, cum rexisset Syloensem ecclesiam pastor et abbas triginta quinque annis et mense uno, sub Friderico, imperatore Romanorum, et Friderico, duce Boemorum, sub Heinrico Pragensi et Pilgerimo Olomucensi episcopis, anno ab incarnatione domini nostri Jesu Christi MCLXXXIIII., cuius regni non erit finis in secula seculorum, amen.

Další texty tohoto autora: 1 2


Letopis

(po 1184, latinsky)
překlad František Heřmanský

Poté, když všichni odešli a zůstali jsme sami, požehnal [opat Gotšalk] i mně a starostlivě mě nabádal k rozlišování, co jest Božího a co přispívá ke spáse duše, konče slovy: “Miluj čest domu Božího a postav hradbu domu Israele.” K slzám bývám pohnut, když si vzpomenu na svůj pláč po slovech napomenutí jeho. Stalo se to v pátek ráno, poté okolo hodiny deváté pozvedli jej, jako se to u nemocných děje, a posadili na sedadlo, ihned počaly jej smysly opouštěti, takže jsme mysleli, že téže hodiny ducha vypustí. Avšak zakrátko se vzpamatoval i přišel k sobě a pronesl tento veršík: “Nevím, čeho se bát; však bojím se, nade vším truchle.” Příští noc jsme probděli venku kolem již již skonávajícího otce v jeho smrtelném zápase, sestry jej s častým naříkáním a slzami uvnitř provázely a doprovázely žalmy, písněmi a litaniemi, které se odříkávají u umírajících.

A když nastalo sobotní ráno, odsloužili za něho dva z jeho bratří, totiž Marsil a Vilém, zpívanou mši ke cti svaté Marie, věčné Panny. ... A já vida, že již skonává, takto jsem ho oslovil: “Pane, hle, hodina, kterou jste vždy očekávali, jen pozvedněte svou hlavu, hle, blíží se vaše vykoupení.” Na to odpověděl takto: “Ó kéž by!” ...

Zesnul pak ctihodný služebník Boží opat Gotšalk v šedesátém osmém roce svého věku, v čtyřicátém roce svého kněžství, když spravoval želivský kostel jako pastýř třicet pět let a jeden měsíc, za Fridricha, císaře římského, a Fridricha, vévody českého, za biskupů Jindřicha Pražského a Pelhřima Olomouckého, léta od vtělení Pána našeho Ježíše Krista 1184, jehož království nebude konce na věky věků. Amen.

 
Knížky o smrti mládence bujného

(před 1376, česky)
Tomáš Štítný ze Štítného

Ó smrti, kterak jest hořko na tě vzpomenúti srdci kratochvilnému, ježto vždy jedno v rozkoši bylo! Ó, kterak jsi přebřidká věc, když již přídeš a zvlášče tomu, ktož mlád, sílen a bohat, jsa vzácen světu, nemaje v zboží nedostatku. Ó, kterak bych byl nemněl toho, by mi tak skóro bylo umřieti, a ty pak, hubená smrti, vyrazilas se na mě z nedojiepie, jako by mi byla v stráži stála; popadlas mě a uvázala jsi mě tisíci provazy a v okovách táhneš mě jako odsúzeného k šibenici. Aj, skles ruce, řevu srdcem, chtie se rád vydřieti od smrti, ano nelze; rád bych ušel, i nenie kam. Již slyším hlas smrti, voláť ke mně řkúc: “Tys syn smrti! Ani tvá mladost, ani tvé zbožie, ani přietelé, ani kteří tovařišie mohú tě z mé ruky vyprostiti. Konec jest tebe, přišelť jest čas, nebýtiť jest na světě déle.”

 


Řeč při pohřbu Karla IV.


Vojtěch Raňkův z Ježova

Nam proch dolor hiis nephastis diebus, quibus nostris exigentibus culpis meruimus videre mala, cecidit corona capitis nostri, versus est in luctum chorus noster, organa nostre leticie sunt suspensa in salice et non est, qui consoletur nos ex omnibus caris nostris. (Psalm. 136 ) O utinam totus in fletum effluam et pascatur solacio lacrimarum dolor meus. (Job VI cap.) ...

Scio, quod fortitudo nostra non est fortitudo lapidis nec caro nostra enea est. (Job VI), unde et ob hoc non planctum unum culpo, sed plangendi excessum reprehendo. Sic igitur vestrum temperetis flendi modum, ne vos dolor rapiat ultra modum, sic eciam lacrimas compassionis, quas in doloris vestri aliquale refrigerium funditis, fundite. ...

Termperancior preterea debet esse apud nos dolendi causa, quia imperator noster christianissime, ne dicam obiit, abiit, recessit non decessit et dolendo penitens et penitendo dolens eternos cruciatus qui impios manent in puteo interitus, ut pie credimus, per dei graciam iam evasit, et mors ista, quam vulgus timet, pocius est vita dicenda quam mors, si eius diffinicio attendatur. Mors est tamen, ut philosophis placet, nihil aliud quam peregrinacionis terminus, finis miserie, laboris meta, exilii limes, janua patrie, nativitas vite, principium beatitudinis, primicie premiorum omnibus, qui in domino moriuntur. Beati ergo mortui, qui id domino moriuntur (Apok. XIV).

 


Řeč při pohřbu Karla IV.

(1378, latinsky)
překlad Jan Vilikovský

Ó běda, v těchto neblahých dnech, v nichž jsme svými hříchy zasloužili viděti zlo, spadla koruna hlavy naší, obrátil se v kvílení kůr náš, hudební instrumenty naší radosti zavěšeny jsou na vrboví a není, kdo by nás potěšil z milých našich! (žalm 136 ) Ó kéž bych se celý rozplynul v pláči a útěchou slz pásl se bol můj! (Job VI)...

Vím, že síla naše není síla kamenů, aniž tělo naše měděné jest. (Job VI) Proto také nekárám jediného pláče, nýbrž vytýkám nemírnost v naříkání. Zmírněte svého nářku míru tak, aby vás bolest neuchvátila nad míru; tak také prolévejte slzy své bolesti. ... Naše bolest má býti i proto mírnější, že náš císař nejkřesťanštější nepravím zemřel, zesnul, odešel, nikoli zašel, v žalu se kaje a v pokání žele milosti Boží, jak zbožně věříme, již unikl věčným mukám, které očekávají bezbožné v jámě záhuby. A tato smrt, které se dav bojí, spíše má býti nazvána životem, přihlédneme-li k její definici. Neboť smrt, jak soudí filosofové, není nic jiného než hranice putování, konec bídy, mez práce, hranice vyhnanství, brána vlasti, zrození života, počátek blaženosti a odměny těm, kdož v Pánu umírají. Blahoslavení tedy mrtví, kteří v Pánu umírají! (Apok. XIV)


Vejklad prostý na nejsvětější modlitbu Otčenáš

(1605, česky)
Šimon Lomnický z Budče

Jeden hrobář kopaje hrob i dokopal se nějakého mrtvého těla, kteréž bylo všudy děr plné, a z té každé díry vyhlídali červi. I mrštil motykou v to mrtvé tělo a to červové všickni hlavy své zase schovali a do toho těla je vtáhli. I viděl také, že z jeho jazyku zplodil se lesní had, maje jedovatý vocas na znamení toho, že svým jazykem hřešil, a z jater hluchý had na znamení, že rád smilnil. A z mozku v hlavě hrubá zemská žába na znamení, že pyšný byl. To připomínati všechněm lidem k zkrocení rozkošného a bujného těla všecko se hodí a na ty, kteří se pnou a nad jiné vyvyšují, vejborně se trefí. A snad je drobet zkrotí a zhrozí a z té pekelné pejchy srazí, že více pejchati nebudou, když sobě na to vzpomenou, že brzy a snad zítra na jejich hrobích psi také pičkati budou a rovně z nich jako z jiných ... červi polezou. Jakož o tom napsal trpělivý Job: Hnisu řekl jsem, otec můj jsi, a červům, matka má a sestra má.

Další texty tohoto autora: 1 2


Pohřební píseň o smrti Petra Voka z Rožmberka

(1611, česky)
Šimon Lomnický z Budče

Růže, milá růže, kam jsi se poděla?
a to jest nejhůře, že jsi osaměla,
Růžičko červená, růžičko přemilá,
bylas utěšená, velmi ušlechtilá.
Již své moci zbudeš, již po tobě veta,
již víc kvíst nebudeš do skonání světa!

... Pomníti náleží,
jaké jest proroctví, když ten rod přestane,
že České království v svornosti nestane,
ano po odjití té přeslavné růže,
že se bude díti čím dál vždycky hůře.
A nediv se žádný, že smím toto psáti,
nebo svět neřádný nemůž dlouho státi,
však i my zemříti všickni též musíme
a do země jíti, smrti okusíme.

 


Leichenkarmen


anonym

Pakh dich fort du Morgenrödt
Es folgt nach der Regen,
Tonner, Blitz von dir entsteht,
Erdt und Meer bewegen,
Rosen blühen auf gar schnell
Wan die Sonn sie khüsset,
Oder wan der Regen-Quell
Über sie begiesset.
Klar und hell so manches Jahr
Vnß Ursiner Röslein
Oft erquicket - auf der Bahr
Nun sie ganz verwelkht sein.
Rosen haben nun verblüht
Ort und stell Verlassen,
Stamm und Namen ganz verschied,
Ey Ey mueß Erblassen.
Nun sie in dem Himmelreich
Blühet ganz vergnüget,
Engelischen Geistern gleich
Rosenberg obsieget,
Glory bei Gott krieget.

 


Oplakávání posledního Rožmberka

(po 1611, německy)
překlad Jan Mareš

Pomiň, ranní červánku,
Ejhle, nebe hoří,
Třesk a blesk nám do spánku
Ržá zemí i moři,
Vonnou růži plameny
Ohně slunka vzchopí,
Když jen deštné prameny
Poprvé ji skropí.
Ana tak po mnoho let
Nám kvetla ta Růže,
Z mar Ursinů viz teď květ,
Růže zesnout může.
Odkvétá nám, odkvétá,
životu se ztrácí,
Ergo rod ten ze světa
Má jít, v prach se vrací.
Bůh se s ní teď veselí,
Ej, v klín se mu složí
Růže naše s anděly,
Krásu svoji množí
Ana v říši Boží.


Smrt, konec, zvonec

(Česká mariánská muzika, 1647, česky)
Adam Michna z Otradovic

Co smrt jest, chcete věděti?
Slyšte, staří, slyšte, děti:
jest smrt jest všeho konec.

Mrhá stříbro, tratí zlato,
vše zboží obrací v bláto:
jest všech pokladů konec.

Ruší rozkoš, dobrou vůli:
mění všecku lidskou zvůli:
jest veselosti konec. ...

Maže císařská nadání:
nedbá na panská vydání:
vší mocnosti jest konec.

Láme obrovu statečnost,
praví, že v ni není věčnost:
jest zdraví, síly konec.

Po němž bez konce nastává
věk, jenž na věky zůstává:
jest smrt věčnosti zvonec.

Další texty tohoto autora: 1 23


Alarmo soudu všeobecného

(Česká mariánská muzika, 1647, česky)
Adam Michna z Otradovic

Den, hněvu den,
ten hrozný den
k soudu poslednímu,
v němž bude strach
i ouveh, ach
člověku hříšnému.

Zatroubení,
hrozné znění
hrob každý pronikne:
hlas “Slyš troubu,
vstaň, poď k soudu,”
po všem světě vznikne.

Tuť prach shnilý
tvůj v tu chvíli
v tělo se zas vrátí:
chtěj neb nechtěj,
z hrobu celej
musíš se ven bráti.

Tak vzkříšený,
přestrašený
v novém těle jsouce:
rejstra vzíti,
k počtu jíti
zvolá hrozný Soudce.

 


nápis na cínové destičce vložené do hrobky Jana Kryštofa Malovce z Malovic

Malovic (kostel Panny Marie Bolestné v Kámeni u Pacova, 1677, česky)

Ó čtenáři, co jsem já: prach a popel. Co jsem byl: urozený a statečný rytíř Jan Kryštof Malovec z Malovic, pán na Kameně, Zvěstově a Libánu. A hle, nyní mé dědictví jsou červi. Byl jsem J.M.C. rada, než proti smrti radu jsem nenašel. Byl jsem soudce zemský, sám pak soudu Božímu jsem neušel. Byl jsem malostranský hejtman, ó jak malou stránku jsem si získal, byl jsem nejvyšší země berník, nyní v berní smrti se nacházím. Co mně dnes, zejtra tobě. Vzdechni aspoň a řekni: Odpočinutie věčné dej mu, Pane! A.D. 1677

 


Když již umírá

(Sladký nápoj jak při trpké nemoci, tak při hořké smrti duše posilující, 1755, česky)
Jan Sies

Odpusť mi, Pane, hříchy mé a spasen budu. ...

Pamatůj, ó Kriste Ježíši, proč jsi bok tvůj otevříti sobě dal, nežli abys mne miloval, a ten na věky otevřený zanecháváš, abys mně na věky lásku proukázal. Proč držíš rozpjaté ruce, nežli abys mne objal a na tvou milost přijal?

Vztáhni ruce, Spasiteli můj, a obejmi mne jako syna marnotratnýho. Nezavírej bok milosrdenství tvého, který jsi největším hříšníkům otevříti ráčil.

Co vyznamenávají rány tvé na těle tvém, můj Ježíši, které z lásky ke mně jsi snášel? Má zlost ti je učinila! Kterak jsem tak ukrutným býti mohl k mému Spasiteli? Milosrdenství, milosrdenství, Pane! ... Ó kýž poslední má slova jsou Ježíš, Maria, Anna! Ó Bože, buď milostiv mně hříšnému!

 


Abdias


Adalbert Stifter

Aber es liegt auch wirklich etwas Schauderndes in der gelassenen Unschuld, womit die Naturgesetze wirken, daß uns ist, als lange ein unsichtbarer Arm aus der Wolke und tun vor unsern Augen das Unbegreifliche. Denn heute kommt mit derselben holden Miene Segen, und morgen geschieht das Entsetzliche. Und ist beides aus, dann ist in der Natur die Unbefangenheit wie früher.

Dort, zum Beispiele, wallt ein Storm in schönem Silberspiegel, es fällt ein Knabe hinein, das Wasser kräuselt sich lieblich um seine Locken, er versinkt – und wieder nach einem Weilchen wallt der Silberspiegel wie vorher. – Dort reitet der Beduine zwischen der dunklen Wolke seines Himmels und dem gelben Sande seiner Wüste; da springt ein leichter glänzender Funke auf sein Haupt, er fühlt durch seine Nerven ein unbekanntes Rieseln, hört noch trunken den Wolkendonner in seine Ohren, und dann auf ewig nichts mehr.

Další texty tohoto autora: 1 2 3 4


Abdiáš

(1842, německy)
(překlad Anna Siebenscheinová)

Je vskutku něco děsivého v té klidné nevinnosti, s níž působí přírodní zákony, že nám připadá, jako by se z oblaků natahovala neviditelná paže a konala před našima očima nepochopitelné činy. Neboť dnes přichází s touž spanilou tváří požehnání a zítra se stane hrůzné neštěstí. A když je obé dokonáno, příroda je zase tak bezelstně přirozená jako předtím.

Tu například teče řeka, stříbrolesklá, stříbropěnná, spadne do ní chlapec, voda se zčeří, líbezně rozvlní jeho kadeře, hošík klesne do hlubin – a po chvilce stříbrolesklá a stříbropěnná plyne zas řeka jako dřív. – Tam nad hlavou černé mračno své oblohy, pod nohama žluté mračno zvířeného písku své pouště, jede beduín na oslíku či na velbloudu; tu náhle zablýskne jiskra a zasáhne jeho hlavu, nervy mu zatrnou neznámým mrazením, v uších mu ještě ospale zahučí úder hromu a pak už navěky neuslyší nic.


Dům u tonoucí hvězdy

(1894, česky)
Julius Zeyer

Celou viděl jsem ji, zemi naši, letící šíleně neobsáhlým prostorem kosmu, letící někam za nepochopitelným, neznámým cílem. Kam? Kam a proč? Kdo odpoví na tu otázku?

Viděl jsem naši zemi, jak letí tím závratným prázdnem, nejen v tom okamžiku, ale od nepojímatelně dávného počátku, do nepochopitelně nedohledné budoucnosti, bez oddechu, hučíc, slepě jako zvíře štvané hrůzou z neviditelné nějaké zuřící smečky, více než titánské, nedomyslitelně děsivé, olbřimě mocné. Letěla pokryta pěnou svých rozbouřených vod a moří, ... se smutkem svých zemřelých zapadlých kultur. ... Do magického šelestu zlatých těch harf mísilo se sténání lidské bídy a mučednictva zvířeny, ale nad ty vzdechy nesmírného smutku stoupal jako jásavý příboj hymnus nebe vydobývající lidské psýchy a bohorovné chóry snah lidského ideálu, a v smrtelných úzkostech svých tiskla, jako nejvyšší útěchu a nejsvětější pýchu, matka země hrstku lilií polních z království božího a bílý lotos Buddhův k těžce oddychujícím, bolestně úpícím prsoum svým.

Další texty tohoto autora: 1 2 3


Vůz

(Škleb, 1919, česky)
Richard Weiner

Napříč cesty, tam právě, kde se křížila s jinou, velmi sráznou a špatně sjízdnou, stál vůz. Stál, žel, ač sebou trhal a škubal, jak babice jakás krátkým bičíkem tloukla do tří ubohých mokrých herek, které zabíraly s lidskou zoufalostí, majíce hlavy nízko svěšené. ženštiny v sukních obludně vykasaných vzpíraly vůz zády, vystřídávány co chvíli jinými ze zástupu shromážděného kolem vozu. Vůz se nehýbal. Již kolik hodin patrně se nehýbal, ale tohoto prostého, nezměnitelného fakta nevzaly ženštiny na vědomí, jak se náleží, totiž v němé hrůze - a bylo proč se zhroziti -, nýbrž svářily se s ním v tvrdošíjném, úpěnlivém, zoufalém a bezbožném vytí, které se vzdouvalo, jako mořské vlny. ...

A na toto neštěstí, zosobněné ženami, od dívek po stařeny, řvoucími k nebi o smilování, v něž nevěřily, co jejich zraky byly suché a zcela již nevidoucí, na toto neštěstí se dívaly z vozíku děti, napěchované tam jako lidský odpadek, pouhopouhá tříšť, nevydávající hlásku, ale s očima, z nichž němě a již bezradně a již jaksi zbytečně mluvilo zděšení, beznaděje, tetelivá hrůza a vzteklý, zkamenělý křik. A tak němým očím odpovídaly oči řvoucí a ženám, které vzlykaly, hýkaly, bouřily a skuhraly, ozvěnou bylo neodvolatelné ticho Smrti, která v pohodlí sídlila na voze. ...

I stalo se, že jedna z žen, jež vzpíraly vůz, odskočila, vzpřímila se a hlasem, který odněkud nabral tolik záře, že déšť ustal, zvolala:

- Svol, aby zemřely děti, ó Pane!

A protože tak náhle, nevysvětlitelně náhle ustalo pršeti, měly to všechny za znamení božího souhlasu, i odskočily, utvořivše kruh, a zvolaly jedním hlasem:

- On svolil, on svolil!

A tu vůz s dětmi jal se pohybovati nazpět po svahu, nejdříve pomalu, to jak koníci ze všech sil se snažili zadržeti ho - ale pak rychle i střemhlav, smýkaje potahem po zemi. A na voze se zvedl jásavý pokřik dětský a dětské ruce se třepotaly vzduchem na pozdrav; a stařeny a matky a nevěsty a dívky sledovaly jej úprkem kamsi dolů, kamsi dolů, zatímco slunce náhle vyskočilo, prudce a čárně záříc...

Smrt jest jako voda pádící strží, malström, v němž jest však slastno se nebrániti vlnám, nýbrž řítiti se s nimi a v nich v tupé radosti z nemožnosti návratu.

Další texty tohoto autora: 1 2 3


Mrtvá

(1935, česky)
Jan Čarek

Jako bochník syrového chleba
vlažnou vodou sousedky omyly mrtvé tělo. ...
Doutnající louče rukou
položily se něžně na prohořelý trám těla,
nad jámou smrti bolestný klas,
jenž v krvi vzešel a v krvi vydal svůj plod,
tiše a rád se naklonil v smrt.

Další texty tohoto autora: 1 2


Ein gestorbenes Mädchen spricht


Heinrich Micko

Lejgt s ma(r) hiaz ou(n) d weißi Pfoad,
lejgt s ma(r) hiaz ou(n) a weiß `s Schühei.
Tout s mi(ch) i(n) s hülzerni Trühei,
`s Lejbm af der Wöld is ma(r) load.

Bind ` t ma(r), i bitt äink, i(n) d Hoor
win für a Horchzat a Bandtein.
Flecht `s ma(r) a Betn um d Handtein,
s Douckanspüln is für mi(ch) gor.

Muader, geht s fläint s nit sou vüll.
Voder, geht s laßt s äinker Pfnouttn.
Mir geht s jo guat no(ch) die Nouttn,
fluig schou(n) gaunz schöi(n) af ma(n) Zül.

Busst mi(ch) nu(ch) gschnöll i(n) der Ghoam.
Toat s ma(r) koa(n) Hoamweh nit mocha.
Siah in Herrn Jesus schou(n) locha,
bi(n) schou(n) ba-n-eahm gounz dahom.

 


Zemřelá dívka mluví

(nedatováno, nářečně německy)
překlad Jan Mareš

Oblíkněte mi bílou košili,
obujte bílý botky ještě mi.
Co mojim tělem bylo na zemi,
do holý rakve dáte za chvíli.

Taky stužku mi dejte do vlasů,
do rukou zas růženec na modlení,
když v nich teď moje panenka už není -
a věneček mi nechte u pasu.

Maminko, nebuď pro mě smutná celá,
tatínku, za mnou neplakal bys přeci.
Není mi zle už a ty divný věci
jsou za mnou teď, pryč jsem jim uletěla

Ještě políbení mi dejte, potají
ať se mi nezastejská po domově -
když si mě teď Pán Ježíš bere k sobě,
budu tam u něj jako doma v ráji.


Böhmerwäldischer Totentanz. Ein Streitgespräch auf dem Sterbebett


Karl Franz Leppa

D e r T o d
Ih weis da(n Seel in a Graum und Nocht,
Daß in den ewin Fuier schmocht´t. ...
D e r M e n s c h
Fünf Wunden roit aun insern Herrn
Man ormi Seel derlösen wer(d)n!
Dej bliatetnt in der Ewigkeit,¨
Dej bliatent um ma(n Seligkeit.
Fünf Roisen an iadi Oisternocht
Blüahnt af aus Jesu liab un Mocht.
Geh zua dan orgen Weg; ih woaß,
Zan Heilond geht ma(n letzti Roas.
Der nimmt mih heunt nouh gnodenweis
Zan eah, in s seli Paradeis!
D e r T o d
Tua aus mit daner Seel, tua aus:
Da(n Leib, der kimmt mar nimmer aus!
Sechs Breder wer(d)n da(n Hausung sei(n;
sechs Schuah tuif groben s dih aft ei(n!
D e r M e n s c h
Grob ein man ormer, toiden Leib,
s is jo da(n schiaher Zeitvertreib!
Ma(n Seel, dej geht in a Himmel ei(n
Noh uller bittern Erdenpei(n)!

Další texty tohoto autora: 1 23


Šumavský tanec smrti. Spor vedený na smrtelném loži

(1961, nářečně německy)
překlad Jan Mareš

S m r t
Chci nést tvou duši, kde noc je a tma,
tam ve věčném ohni se smažit má. ...
Č l o v ě k
Pět ran mého Pána svítí tmou,
Ty spasí mou duši nebohou!
Krvácí dál a věčně zas
na kříži, aby spasil nás.
Pět růží kvete ve svatou noc
pro Kristovu lásku nám na pomoc.
Jdi si svou cestou; já už vím,
že Spasitel velí krokům mým.
Ještě dnes milost mně dá On sám,
ještě dnes ráj s ním spatřit mám!
S m r t
Zhasneš i s duší, kaž si, co jen chceš,
Svým tělem nikdy už mně neujdeš!
Šest prken stlučou teď na rakev tvou,
Šest stop pod zemi tě zakopou!
Č l o v ě k
Zahrab jen moje tělo zmučené,
to je, co stačíš mít a více ne!
Má duše stoupá zato k nebi až
po hořké pouti, jíž je život náš

Diskuse přehled

2005-07-04 12:55:49  upozornění na další zdroje k tématu (petr peňáz)

2003-10-16 08:48:23  smrt v literatuře (Martin Gaži)

1x1.gif (43 bytes)