diskuse |
|
|
|
| Arcis Rzepicae situs Vitus Trajanus Munere namque huius si spectes omnia tractus Invenies, quam sit felix, quam rebus abundet Omnigenis, seu te Cerealia iugera campi Sive suis pleni delectant fructibus horti Seu nova sub verno ridentia tempore prata. |
vidíš, jak šťastna je zem ta, jak oplývá různými věcmi, ať už se zahledíš do lánů, které se obilím vlní, nebo ať upoutá pohled tvůj zahrada plničká plodů či louky oživlé znovu, jež smějí se jarního času. |
| Fontes Albert Chanovský Ad Pagum prioratus & Dominii Strakonicensis nomine Krty, visitur, item fons ad quem columna Crucifixi. Cuius origo haec est: fuit aliquando in eo Pago Mater Familias, nomine Anna in domo Petraziovviz, contra quam Maritus adeo ira & odio exarsit, ut illam summe affligeret, & verberibus crebro exciperet, & capillis huc, illucque traheret; unde illa ob magnam afflictionem & continuam vim lacrymarum ratione, & visu privata fuit, & amens in silvam Pago proximam profugit. Ubi monitu & ductu Angeli unguibus manuum terram egerere caepit, donec foveolam quandam efficeret, in qua cum humorem sentiret adesse, oculos abluit, & rationis ac visus pariter compos facta fuit. Abiit ergo in Pagum Brzezan, & laecta vicinis DEI virtutem & omnem suam actionem circa praedictam aquam exposuit. Et ecce subito confluxit illuc multitudo magna ruralis plebis, invenerunt que fonticulum aquae, quam unus pileus caperet, & DEUM laudantes adoraverunt. Et quia mulier inventrix aquae Anna vocabatur, promulgarunt celebrem eo peregrinationem in Festo S. Annae, unam & Festo S. Mariae Magdalenae alteram, & profundiorem effecerunt, muro circumpederunt, & juxta aediculam exstruxerunt ea spe, ut successu temporis inibi templum aedificarent. ... Hinc adeo celebris ille fonticulus factus est, ut peregrinationes frequentes eo fierent, non modo incolaru districtus Prachensis, sed etiam ab iliis longe remotis districtibus, qui cum morbidi fuissent, optata sanitate potiti sunt. Silvula autem illa tota excita, & agri valde vicini aquae spectantur. Quibus ne aqua noceat, ipsa non longe a fonte in terram se obdit, & sub agris ad viam erumpit, & ulterius sine domno pergit: nihilominus tamen agros, sub quibus fuit, valde faecundat. Quam Processionum celebritatem interruperunt proxime exorta bella; ubi plura sine dubio miracula facta oblivioni data sunt. Hoc tamen narratur unum, quod quidam (quo animo, vel quibus in peccatis incertum est) totus nudus fontem ingressus, corpus suum lavit & statim aqua evanuit.
|
|
|
|
| “Pašolíčku, vidíš, už jsem chudák stará, do božího kostelíčka zřídka se odvážím, a tak sedám zde u božích včaliček, tu se modlím, tu si písně a žalmy zpívám a včaličky jako by mi k tomu na varhany hrály, ale jen tak potenku. A tlustým hlasem do toho vpadají stromy, když koruny jejich se rozšumějí. Kosové, drozdi a pinkavky, to jsou mi zpěváčkové na kruchtě. Vysoký topol nad stodolou, ten ke mně mívá kázání. To ti je, pašolíčku, kazatel výřečný! Co já slova božího slýchala za celý život v kostelích i pod širým nebem o poutích, to on, topol, všecko má v zelené hlavě a mně povídává.” | |
Kráčím. V domácí
těžkou prsť se boří můj krok. |
|
Země – slzami prosáklá, modlitbami
ovívaná volá mě zpět! Země – mámo, já přijdu, já slyším
tvůj hlas, Další texty tohoto autora: |
|
se slunce hlásí ke mně. Ten pocit je mi objevem: posvátná země. I nad mým srdcem jarní den, Cos volá ze země a z hor
|
|
Ještě ji našel rozechvělými pysky a ještě ji ochutnal celým spodkem těla, byla podobna hlíně a ornici, brambořišti třiceti brázd a pšeničništi s šumícími klasy, byla těžká posečeným žitem a sladká dozrávajícími jablky, měla hebkost lnu a opilost makoviní a šťávu nebeských švestek. A přece nebyla ničím jiným, nežli ženou, která musila přijít, protože se naplnil její osud a čas a plod.
|
|
Tak, spícímu, vzdává se bez jakéhokoliv odporu, plna samozřejmosti a toužení, vystavena celou ornicí země pod jarní déšť. Široká a rozložená a připravená, chamtivá slunce a hladová větru, otevřená jeho pohlaví, ach, ona dobře cítí, nepokojnému a poznovu připravenému.
|
|
die, ew`ger Kräfte voll, lebendig überquillt, und staune, wie dein Leib, du gnadenvolle verwandte Erde, reich an goldnen Früchten schwillt. Ich fühle, wie du alter Urschoß
kreißest, In dir geborgen ahne ich die künft`gen
Zeiten, Ich folge meines Blutes dunkelm Rufe |
ty, zřídlo věčné síly, živá jako dech, se nabízíš, tělo milostiplné, blízká má zemi, a chutnáš po plodech. Zrození cítím chystat se v tvém
klíně, Tuším v tobě tepat už pro budoucí Jdu, jak mě krev pobízí neustále, |
Bauern die Brüste offen für die Saat. Sie reifen in den Halmen hin zur Mahd Und bringen sich zum Opfer in den Broten. Sie stehn am Brunnen, rauschen in den Bäumen Sehn aus den Zweigen in ein fernes Land Und haben in den Wiegen, mit den Träumen des Kinds das alte Heimweh in der Hand.
|
sedláci, hruď pod brázdou ku setí. Do klasů ženou, do zrn na mletí a v pecnech chleba se pak statku daří. U studen stojí, šumí v korunách stromů, z nichž zří větvemi do daleka, v kolébkách vnuků, v dětí teplých snách stesk po půdě jim uplývá jak řeka. |
es werden sich alle noch daran erinnern. zum heiligen Brünnl, das Stätte der Wallfahrer war, zu ihm zogen die Menschen Jahr für Jahr. Im Steinbildstock das Marienbild, war für uns alle Schutz und Schild. Darunter ein kleines Brünnlein floß, jeder Besucher das kühlende Wasser genoß, das zudem noch heilende Wirkung versprach, oder sogar bei Augenleiden half. Jeder, der zu Maria mit seinen Anliegen kam, Zuversicht und Hoffnung mit nach Hause nahm.
|
vůní lip vzpomínky dodnes duši zahřejí. Posvátný pramen, místo dávné poutě, po letech ještě lidé vzpomenou tě. Kamenná boží muka, kolem nichž muselo se jít, nesla obraz Matky Boží coby ochranu a štít. Pod nimi ze země tryskal pramínek, každý nabral z něho vody, chladí dosud z hloubi vzpomínek. Oční nemoci prý léčil, hojil rány, prosící tu brala Matka do ochrany. Každý, kdo sem za ní s prosbou přispěchal, domů naději a důvěru si vzal. |
Mytologická a mýtotvorná krajina česká! - V tajemné noci letního slunovratu, kde z rosy se rodí rusalky, kdy v tmách doubravy se leskne luna konvalinek a u vod osloví tě střemcha nezemskou vůní, pojďme hledat pod Zálužím posvátný háj a poprosme sličnou bohyni Ladu, aby seslala lidem lásku a veselí, i živu, aby naplnila klasy tíhou zlatého zrní, stůl chleby, voští medem, aby větve obtížila hojnými plody a slastí požehnala čekající lůna žen. – Ne, to není v travách chřástalí pěšinka, kde se právě brouzdaly hvězdy – tady tančila víla a svůj bílý závoj odložila v křoví, které se nám proměnilo v střemchový květ. U močidla se vykoupeme v očistné lázni, než vstoupíme na pahorek pod tmavé koruny dubů a lip, v jejichž stříbřitém stínu čeká kněžka, aby na kameni zažehla oheň oltářní a do obětních mis nalila mléko, nasypala zrní a pustila krev černé slepice. Nevěříte?
|
|
Střelo jež čekáš na lovce Tvé nebe k sobě hrnu s vlaštovkami trnů, jež ranám dávají pít vůni jalovce
|
|
1
2