Kronika o počátku země české
(latinský originál okolo 1374, ze středověkého období se dochovalo čtrnáct celistvých opisů, deset překladů do češtiny a dva do němčiny)
Přibík z Radenína, řečený Pulkava

Dokud žil řečený král Otakar úctyhodné památky, založil klášter Svaté Koruny cisterciáckého řádu, a velkolepě ho nadal, jak se sluší¹.
V té době, totiž roku 1278, byly Čechy spravovány velmi špatně. Mnozí Sasové a Němci přišli totiž do Čech a obyvatelstvo velmi poděsili, takže někteří opustili své příbytky a bydleli v lesích. Proto pro nedostatek lidí, kteří by obdělávali pole, nastal v království hlad. Kromě toho byly Čechy velice sužovány německou krutovládou a posvátná místa kostelů byla bořena² tak dlouho, dokud po poradě, kterou měli páni království se zmíněným markrabím braniborským, nebyla svěřena správa království pražskému biskupu Tobiášovi. ...
V nepřítomnosti mladého knížete Václava nějaký český pán z rodu Vítkovců, neboli z Rožmberka, pán na Krumlově, zvaný Záviš, si zamiloval královnu Kunhutu, matku tohoto knížete, uzavřel s ní též manželství a zplodil s ní syna jménem Jan. ...

Proto povolal kníže český zmíněného pána Záviše k sobě na Hrad pražský a téměř po dva roky ho držel v poutech. A když kníže na něm nepozoroval žádné známky ponížení, přikázal dovézt ho k hradu Hluboká, jinak Froburg, aby ho knížeti vrátil. Protože to odmítl učinit, byl před tímto hradem prknem sťat a odvezen odtud do Vyššího Brodu, kláštera cisterciáckého řádu, který sám založil³.

¹Predictus rex Ottakarus memorie recolende fundavit monasterium Sancte Corone ordinis Cisterciensis, dum viveret, et illud dotavit magnifice, sicut decet.
²Fuit insuper dictorum Theutonicorum tirannide Boemia multum lesa, nec non destructa sunt ecclesiarum pia loca
³Quod cum facere recusaret, ante castrum predictum pena capitis est cum assere peremptus et abinde ductus in Wyssebrod monasterium ordinis Cisterciensis, quod ipse fundaverat;

Další texty tohoto autora: 1 2

 
Chronicon
(Kronika, 20.-30. léta 15. století, latinsky)
Bartošek z Drahonic
(překlad Eva Kamínková)

Roku 1435, byl kolem svátku sv. Prokopa tábory zabit na cestě nedaleko města Písku slovutný Přibík řečený Kočka ze Skal, sídlící tehdy na Zvíkově. A právě týden před tím se spolu s čtyřmi lidmi utopil slovutný Jakub řečený Kyselice; plavil se lodí přes Vltavu pod Zvíkovem, loď se s nimi znenadání převrhla a oni utonuli.

Téhož roku ve čtvrtek před Rozesláním apoštolů přibližně o hodině nešporní nastala asi na půl hodiny velká a silná vichřice, jaká nebyla třicet let, a způsobila mnoho škod na hradech i domech, brala střechy a bořila různá stavení.

Kronika velmi pěkná o Janu žižkovi, družiníku krále Václava
(druhá polovina 15. století, česky)

Tehdy vystoupil z boží milosti jeden velmi udatný český rytíř jménem žižka a pozvedl se a táhl s vojskem proti těm, kdo nepřijímali tělo boží a krev boží pod obojí způsobou; ti byli pro něj nepřáteli a měl je za kacíře. ... Táhl zemí a pálil kláštery, vyháněl mnichy ze země a přikazoval vypalovat kostely těch farářů a kněží, kteří podávali prostému lidu pod jednou.

A tak se jedni nemilosrdně obrátili proti druhým, takže strana, jež vítězila, krutě a bez milosti vraždila nebo upalovala nebo jinak hubila všechny odpůrce a jen ten zůstal naživu, koho ráčil sám Bůh zachovat. Zvláště pak Němci pronásledovali Čechy a Češi Němce. A ta válka trvala ve vší krutosti 14 let. ... žižka táhl s vojskem zemí a dobýval hrady i města. A vedl časté bitvy se silnými nepřáteli, ale nikdy v nich neprohrál.

Městská pamětní kniha
(Písek, 1556, česky)

Leta Paně 1555 v outerý v noci na středu po desate hodině, při skonaní toho roku a nastaní noveho leta 1556, povětři bylo velike a pršal snih s krupami a v tom se zablesklo a bezevšeho pohřimovaní hrom udeřil na novou věži při kostele a krov na tý zapalil, a když přistupu žádnýho nebylo k uhašení toho vohně, ta věže až do země vyhořela a zvonove všickni se slili. A toho dne v několika městech takovou přihodou škoda se stala a tu neděli před novým letem na Mělnice kostel, wěže a několik domuv takovou přihodou vyhořelo, v Hory u Naměti věže shořela.

Historie rožmberská
(přelom 16. - 17. století, česky)
Václav Březan

Léta Páně 1556
Nevole, kterúž pán jměl s knězem Matějem, mnichem, kterýž se opatem korunským tituloval, ale od pana vladaře za to nikdy přijat nebyl, taková byla. Týž rozpustilý a lehkomyslný mnich stížnosti nejedny od jakýhožkoli návodu na krále Ferdinanda vznášel, žalovav na pána z Rožmberka a předky páně, že mu panství, klenoty, majestáty, svátosti z toho kláštera odňali. Mezitím když ten mnich tak zlý vítr na Krumlově při panu vladařovi jměl, stěhoval své věci potají v noci z kláštera do Budějovic. Nicméně to tak vykonalo se, že páni komisaři přijeli i obžalovaná strana, pan vladař, ale mnich se nedostavil, nebo čila kosa kámen. A tu se našlo z mnohého svědomí, že ten mnich, kněz Matěj, pesky, rufiánsky v své řehole se choval, z kláštera pod Zelenou Horou ušed, cizú ženu odloudil, ji sobě v klášteře Koruně choval a s ní pankharty jměl.

Ich der ich hab vor Zeiten

Theobald Höck

Ich der ich hab vor zeiten
In meinen jungen Jahrn
Der liebes Laid und freuden
Auch laider gnug erfahren
Kein mühe noch fleiß thet sparn

Další texty tohoto autora: 1 2

Já, který jsem před časy…
(počátek sbírky Schönes Blumenfeld, 1601, německy)
překlad Jan Mareš

Já, který jsem před časy,
to za dob mého mládí,
lásek strasti i krásy
užil a nejen kradí
s pilností, k níž to svádí

Rachel Prachensis
(1620, latinsky)
Adam Rosacius
(překlad Ladislav Stehlík)

Druh za druhem zmírali muži – bylo jich nesmírně mnoho –
rázem se naplnil nářkem celý širý můj kraj.
Záblatí, Netolice, též Lhenice, volarské domy
nejdříve musely snášet tento válečný běs.
Bohatý bývával Krumlov, pyšně se Kratochvíl skvěla,
jako Zelená Hora Sedlec pansky si žil.
Zato teď nepřítel plení a drancuje na mnoha místech,
tam, kde často náš voják hubit se jal...
Vše loupí násilné ruce, toužící uchopit kořist –
bezbožné, zlotřilé zkáze vůkol již propadlo vše¹.

¹in impietatem et malitiam omnia circum jam perdita sunt

Raiß-Buch und Leben darinnen begriffen

Jindřich Michal Hýzrle z Chodů

[Wir] kamen [zu Lischowitz] vor Tags an das uns der Feind nicht vernahm, es waren 300 Musquetirer in der Vorstandt ohne einzige Wacht lagen feinsanfft und schlieffen, dakamen wir und fielen das Fusvolck auf Zweyen seiten ein, und Ich mit den Reittern auf der dritten, zü nden ihnen die Vorstadt und Stadl an, da wusten sie nicht wie es geschä he was in den Stadeln blieb, das verbran und was heraus kam, das haben meine Reitter und Knecht niedergehant, und was sonst etwas im Hemden lauffen, oder sich verborgen, das ist erfrohren, dan schrecklich frostige Nacht war, das wir selbst wolklaidter Soldaten 200 erfrört haben.

Und demnach meine liebe Gemahlin sich in der Kindebett befünden, habe ich ihr ein Altar von Unßer Frauen Schmertshafften Bildt in ihrem Zimmer zurüchten lassen, damit sie ihr tegliche Meß mit licensia ihr Eminenz Herrn Cardinal von Harrach teglich haben khonte. Allß wie das Liebe Kindt gebohren, gewaschen auch getaufft Gottlob worden, so hatt meine Gemahlin auß ihrem Beth die Augen auf den Altar und unßer Liebe Frau Wunder gesehen. ... Darauff mich geruefft, ich solte sehen was das wer, und wie ich darzu khomme, so sehe ich, das es Bluet ist, wolt aber nicht recht glauben. Rüre es mit dem Fünger an, so ist mier Ein an dem Fünger ein Stucks Bluet so lang allß der Fünger geweßen strohalben dücks geblüben, habe ins waßer gethan und gesehen, daß es Bluet war.

život, v němž se ukazují některé jízdy a tažení
(30.-40. léta 17. století, dvě paralelní rukopisné verze - německá a česká)
Jindřich Michal Hýzrle z Chodů

Přibyli jsme k městu [Lišovu] před úsvitem a nepřítel o nás ještě nic nevěděl. Na předměstí měl 300 mušketýrů, ale ani jedinou vartu, takže všichni pěkně leželi a spali. Když jsme přitáhli až k nim, vpadli na ně s pěchotou ze dvou stran a s rejtary z třetí strany a předměstí i stodoly jim zapálili, vůbec nevěděli, jak se to stalo. Co ve stodolách zůstalo, to shořelo, co ven vyběhlo, to moji rejtaři a knechti rozsekali a pobili, co snad ještě v košili uteklo nebo se někde skrylo, to pomrzlo, poněvadž ta noc byla tak strašně mrazivá, že i nám 200 soldátů dobře oblečených od mrazu zhynulo.

Poněvadž manželka moje k porodu se chystala, dal jsem jí zřídit v jejím pokoji oltář s obrazem naší Paní Bolestné, aby mohla mít denně – se svolením Jeho Eminence pana kardinála z Harrachu - svou mši. Když pak naše milé dítě na svět přivedla a když je umyli a s pomocí Boží pokřtili, obrátila moje manželka oči ze svého lůžka na oltář a k obrazu naší milé Paní a spatřila tam zázrak. ... Zavolala mě, abych se podíval, co to je. Jak k tomu přijdu, vidím, že je to krev, ale věřit jsem tomu nechtěl. Dotknul jsem se tedy toho prstem a na něm kousíček krve zůstal, který byl jako prst dlouhý a jako stéblo slámy tenký. Strčil jsem prst do vody a vidím, že to je opravdu krev.

Poselství k tureckému sultánu
(1644, česky)
Heřman Černín z Chudenic

18. Octobris. Maje audiencí u sultána býti, strhla se taková prška, nečas, že nemohla větší bejti. Posílal jsem k velkému vizíru, možná-li jest, aby vo den odloženo býti mohlo; odpověď, že nemůže nikoliv odloženo býti a on, vizír, že by sultánovi o to[m] slova řícti nesměl. Poslal ke mně čauše baši s několika Turky, že již sultán Ebrahim v divanu i velkej vizír a jiní všickni vizírové očekávaje jsou, abych nemeškal, že jim na tom jejich hlava stojí. ...

Po vykonání toho zase mne páni kapiži ujali a skoro jako kati zacházeli, mdlý jsouce, se mnou trhali, až mne prsten můj velký z rukou strhli.

Třeboňské paměti
(60. - 70. léta 17. století, česky, do němčiny zanedlouho část přeložil Norbert Heermann)
Vavřinec Benedikt Mecer

Stalo se, že když pan Vilém z Roznberka mnoho vzáctných hostí měl, kněz Kostka ponejprv k němu přijdouc, dal se opovědít. Pan z Roznberka majíc o něm zprávu, [že by žertovný kněz byl], poručil, aby všickni páni hosti i služebníci mlčeli a tiší seděli, tu že se zví, co pak ten kněz Kostka bude činiti. Poručil tedy Kostkovi do sálu vejíti, kterýžto zdaleka ve dveřích pozdravoval jak Jeho Milost pána, tak všecky hosty, ale žádnej ani mu neodpověděl, ani se na něj nepodíval. Přistoupil Kostka blíž a pana z Roznberka dosti hřmotným hlasem salutiroval, ale žádné odpovědi nedostal, i nemeškal, ex improviso kalhoty dolů spouštěl a chtěl na hromadu dělat uprostřed sálu, kde hosti seděli. I skřikl na něj pán: “Kostko, co to?” On zdviha kalhoty, odpověděl: “Ráčejí odpustiti, jáť jsem se domníval, že ta tabule a lidi při ní kamenní jsou. Kdyby byli živí, zajisté by byli mluvili a za mé pozdravení děkovali.” To byl první kousek, kterej u pana z Roznberka dokázal, a všichni, kteří ho prv neznali, tomu se smáli a divili.

Stirps Slavatina
(Examen melissaeum, 1663, latinsky)
Bohuslav Balbín
(překlad Antonín Rejzek)

Rod Slavatův dal čestný úřad potomkům svým, / by nalévali číši králi samotnému. / Ganymedovo víno si pochvalují hvězdy, / vždyť božská Mladost jim nektarem číši plní. / Hle, sama Sláva podává králi pohár, / slávou národa jest Slavatův slovutný rod¹. / A ještě lépe jest, že routou jsou ony číše, / neb routu v štítě svém Slavatů rodina má.

¹Gloria - nil mirum - nostro fert pocula Regi, / Sunt Slavatae, gentis Gloria magna suae.

Diarium
(Deník, 1681-82, latinsky)
Bartoloměj Michael Zelenka
(překlad Karel Thir)

[1681] 2. Aprilis. V [táborském] kostele od kazatelny dolů až ke sloupu divadlo zbudováno¹ k rozjímání umučení Páně.

[1682] 21. Februarii. Jistá žena mně známá, jinak veřejná nevěstka, velmi pěkně vystrojená, aby milenci svému se zalíbila, na záchodě zlomivši prkno, do jámy upadla³ a notně se zmáchala; přec však kalem tím nesmyla neřest svého posavadního života. Nešťastná vášeň, kterou ukrotí teprv oheň pekelný.

¹in templo penes cathedram deorsum, usque ad columnam theatrum factum est
²ubi Illustrissimus quidem, sed totalite mente perturbatus Dominus Kořensky vivit
³ut amatori suo complaceret, in secretum axem fregerat, in secessum ipsa decidit

list Jakubu Mibesovi z bolivijského S. Paolo
(3.11. 1720, latinsky)
František Boryně ze Lhoty
(překlad Zdeněk Kalista)

Důstojný Otče v Kristu! Pokoj Kristův!

Uplynulo již třiadvacet let, co jsem nedostal z Čech žádného dopisu. ... žiji, chvála Bohu, mezi tolika nebezpečími života doposud zdráv a bez úhony. Dostalo se mi údělem území Mobimů. Tu jsem pod ochranou sv. Pavla apoštola založil novou misii. A stálo mne mnoho a dlouhotrvající námahy obrátit tyto divochy ke křesťanské víře¹. Nyní vedou již ve spolek civilizovaný život a jsou všichni křesťany.

U každého jednotlivého kmene jsou dva rychtáři, kterým přísluší spravovati lid, spolu se šesti radními neboli rychtářskými poradci a prokurátory, kteří pečují o sirotky, vdovy, slepé a chromé, a čtyři fiskalové, kteří věrně vykonávají, co jim náčelníci uloží. Tito mají také na starosti povolávati mládež ke křesťanskému cvičení v neděli a ve svátky, navštěvovat obyvatelstvo a dozírat, zda se všichni účastní mše svaté; také se starají o zajaté, dozírají na polní práce, rozdělují ženám, spřádajícím bavlnu, jejich příděl a přijímají od nich každé soboty jejich dílo. Konečně dohlížejí na všecky, ať dělají cokoli, a podávají o nich zprávu náčelníkům. Každá farní osada má i svoje řemeslníky, to jest ševce, krejčí, kováře, zámečníky, tesaře, soustružníky a truhláře. Naši Indiáni zhotovují oltáře, které v ničem nezadají evropským.

¹illos gentium ferocissimarum homines ad Christianam fidem convertere

Náhrobní kámen

SISTE VIATOR
QUOD EGO SUM TU ERIS
VICTORIAS REPORTATURUS
BOEMIAM INTRAVI
PALMAM MORTI CEDO
ET SUB HAC RUPE
RESURECTIONEM SPERAS
QVIESCO
CAROLVS PIIESASQVE QVE
DAM EX ISTIS STRENVIS
BAVARIĆ GENERALIS
DIE IX IANUAII.

Náhrobní kámen
(Písek, dle chronogramu 1742, latinsky)
verze překladu Jana Adámka

Zastav se poutníku.
Co já jsem ty budeš.
Chtěje zvítězit,
vstoupil jsem do Čech.
Palmu vítězství podstupuji smrti
a doufaje ve Vzkříšení
odpočívám
pod tímto kamenem.
Karel Piesasque,
jeden z udatných
generálů bavorských.
Dne 9. ledna.

Pamětní zápis do knihy zázračných uzdravení v Podsrpu u Strakonic
(rkp., 1750, česky, latinsky a německy)

Modlíce se před obrazem Panny Marie Klatovske [jako] obyčejně večerní modlitby, znenadale mně v noze ukrutně zapíchalo, kteréžto tak bolestné zapíchnutí jsem důvěrně a upřimnym srdcem Blahoslavene Marii Srpske s vroucným vzdychanim obětovala, aj ihned povstavše od modlení, chtěje takovou bolest vyšetřiti i nalezla jsem špic od jedne kosti na podobnosti špice od nože, ... a hle z vnuknutí svrchovaneho Boha a s pomocí Panny Marie Srpske za ten špic vezmouce beze vši bolesti jsem vytahla a od te chvile bolestí zproštěna jsem, za kteroužto milost obdrženou oběť malovanou zavěsiti od vrchnosti duchovní jsem sobě vyžádala.

Óda na Jana žižku z Trocnova
(1802, česky)
Antonín Jaroslav Puchmajer

V těch rozvalinách, které smělce nutí,
an v ně se pustí, k outěku,
cos přehrozného dnem i nocí kutí:
tyť podadí, věk od věku,
vždy strašný obraz člověku.
Jak strašné větry šimějíce hučí
skrz ty tvé zhouby, paměti!
Tu často v noci slyšeti,
když hrozná v tmavé díře sova skučí,
hu, duchy smutně upěti.

Další texty tohoto autora: 1 23

Die Mappe meines Urgroßvaters

Adalbert Stifter

Wie der Mensch doch selber arbeitet, daß das vor ihm Gewesene versinke, und wie er wieder mit seltsamer Liebe am Versinkenden hä ngt, das nichts anderes ist als der Wegwurf vergangener Jahre. Es ist dies die Dichtung des Plunders, jene traurig sanfte Dichtung, welche bloß die Spuren der Alltäglichkeit und Gewöhnlichkeit prägt, aber in diesen Spuren unser Herz oft mehr erschüttert, als in anderen, weil wir auf ihnen am deutlichsten den Schatten der Verblichenen fortgehen sehen und unseren eigenen mit, der jenem folgt. ...

Welches Wehe und welche Freude liegt doch in dieser ungelesenen Geschichte begraben und bleibt begraben. Das blondgelockte Kind und die neugeborene Fliege, die daneben im Sonnengolde spielt, sind die letzten Glieder einer langen, unbekannten Kette, aber auch die ersten einer vielleicht noch lä ngeren, noch unbekannteren; und doch ist diese Reihe eine der Verwandschaft und Liebe, und wie einsam steht der einzelne mitten in dieser Reihe! Wenn ihm also ein blassend Bild, ein Trü mmer, ein Stä ubchen von denen erzä hlt, die vor ihm gewesen, dann ist er um viel weniger einsam.

Další texty tohoto autora: 1 2 3 4

Z kroniky našeho rodu
(1841, německy)
překlad Ladislav Heger

Jak naše práce směřuje k tomu, aby zapadlo vše, co bylo před námi, a jak zase naopak s podivuhodnou láskou lpíme na tom, co právě mizí a co není ničím jiným než odpadem zašlých let! Je to poesie haraburdí, ona jemně melancholická poesie, která zachycuje jen stopy všednosti, ale v těchto stopách otřásá naším srdcem mocněji než kterákoliv jiná poesie, protože právě na nich vidíme nejzřetelněji, jak mizí stín zemřelých i náš vlastní stín, který spěje touž cestou. ...

Co bolestí a radostí je a zůstane pohřbeno v nečtených dějinách domu! Dítě světlých kadeří a sotva vylíhlá muška, hrající si vedle něho v zlatém slunci, jsou posledními články řetězu možná ještě delšího a neznámějšího. A přece je ta řada řadou příbuzenství a lásky; ale jak osamocen stojí uprostřed ní jednotlivec! Jestliže mu však blednoucí obraz, nějaký úlomek nebo prášek vypravuje o těch, co byli před ním, je už mnohem méně sám.

Měsíc nad řekou
(1922, česky)
Fráňa Šrámek

SLÁVKA /přeletný úsměv, přeruší jej/ Neplácejte, Vilíku.
VILLY /pohlédne na ni, usměje se rozpačitě, skloní hlavu; maličká pauza, pak/ Snad jste přece neměla rozsvěcet -
SLÁVKA / Proč?
VILLY / Bylo to krásné... jen tak při měsíci --

VILLY / škoda. Bylo to takovéhle - /ukazuje nízko při zemi/ snad to mělo copánky... a teď je z toho něco ohromného—

Další texty tohoto autora: 1 2

Das verlorene Haus

Rudolf Witzany

Další texty tohoto autora: 1 2

Ztracený dům
(před 1945, z pozůstalosti, německy)
překlad Jan Mareš

Jen to slunce stojí nad větvemi;
světlo dává tomu domu dál.
Pevný strom, co otec vsadil v zemi,
šumí před domem. Rod vytrval.

Die Loimühle

Karl Franz Leppa

`s is ja die Loimühl! Und mein Ähnl, meiner Seel`,
Hat auf ihr ganze Kornäcker vermahlen zu Bauernmehl.
Und die Mühle hat gemahlen über alle Türken- und Schwedenjahr`;
Und wie noch Neuwirten Gupf dem Teufel sein Schlössel war,
Und das Wasser hat übers Rad gestaubt, wie ihn der Müller grob ins Bloh gespannt
Und ihm der Schwarze dafür ins Dachstroh gefaucht den höllischen Brand;
Und wie auf der Birkenasthutschen des Häuslmanns Geiß
Sich selbst erhenkt hätt` - was mein Vater gut weiß!
Der als Hütbub im zitternden Haselschatten mit dem Robinson saß,
Bis einmal das Vieh der Wagnerin die Sträußeln im Garten fraß...,
Und wie - da war ich selbst schon ein keckes Kind! -
An einem Himmelfahrtstag meine Múhle bis auf den steinernen Born verbrinnt
Sie stand nur grabstill, meine Mühle, als mein Ähnl auf seiner letzten Ruhstatt lag;
Und jetztkommt`s mir für, daß sie nimmermehr rauschen und plauschen und rumpeln mag.
Jetzt ist das Rad voll Moos und die Säge stockstill,
Und vielleicht fall`n sie einmal zusammen - wie der Herrgott halt will!
Dann wachsen die Stauden über Grund, Grant, Grintl und Grub`,
Und am End` findt kaum das Örtel der letzte Loimüllnerbub.

Další texty tohoto autora: 1 23

Lojzův mlýn
(druhá polovina 20. století, německy)
překlad Jan Mareš

Ba, to byl Lojzův mlýn! Tam krev krve mé, můj děd
ze zrna všech selských polí znal dobrou mouku vyrábět;
a ten mlýn za všech tureckých a švédských válek věrně mlel,
když ještě tehdá na Nové hospodě čert své kousky vyváděl.
Prášil se vodní proud nad kolem, jak mlynář svedl ho k němu prkenným náhonem,
za to mu čert zapálil došky na střeše v svém hněvu pekelném;
tu v březovém houští se kdysi koza domkářova
oběsila sama, jak mi otec vypravoval -
viděl to, když jako malý pasáček seděl ve větvích , kde měl Robinson svůj hrad
a Wagnerovu krávu nechal zatím kytky v zahradě ožírat,
než - a to jsem byl už já sám kluk hbitý docela -
na den Nanebevzetí střecha Lojzova mlýna jasně hořela -
až do základů tak zašel můj mlýn, jak hrob zel, kam i děd brzy se odebral,
a mně teď připadá jak sen, že mlýn tu šumět tak uměl a hučet nepřestal.
Kolo je teď plné mechu, i pila mlčí napořád
a snad v prach zajde všechno - jak Pán Bůh ráčí dát!
Pak zaroste houštím a hložím, co bylo, to málo, kde kdysi mlel můj mlýn,
a nakonec sotva najde to místo, poslední krajánku, tvůj syn.

Romance pro křídlovku
(1962, česky)
František Hrubín

“Tak co budeš jíst?”
“Nic.” “Ale musíš!” “Teto, dej mi pokoj!”
“Už je po klekání!”

Stoly
(Stín blaženosti, 1968, česky)
Věroslav Mertl

Pradětství! Mouchy se rojí na zápraží, pavouci křižáci tkají v podpůdí, děvečky zpívají v komorách, stín scíplého psa se vyhřívá na omítce, čas jako sloup, bez posunu a bez pohrom. Krásné časy! Bos cupkat prachem, švestkovou větví zírat do modré, až to všechno spatříš: Stará země! Pradětství srdce! Přece jen blázním? ...

Vypadlý... A pak s mastnou hubou a nudlí u nosu přes náves a domů... k truhlám, do nichž babička skládá nedělní fěrtušky s paličkovanými krajkami, v jejichž příhrádkách byly uloženy modlitební knížky a růžence z poutí, ze všech poutí světa. Truhly, truhličky, rakvičky! A kredence a šuplíky a dvířka se zlatou hlavou krásné paní. Mariánské písně a morové sloupky. Domů! Anděl Páně u večeře černé hodinky při čadící louči. Ten pach, ta vůně! Otec vchází, a my, děti, mu líbáme ruce; je svatý, třikrát svatý a spravedlivý, matka mu vyká a nás, parchantů, je deset. ... Jisté dny, pevné jak řeznický špalek, jenomže nasáklý nebeskou slávou.

Další texty tohoto autora: 1 2

Dozpěv k návratu
(Jednorožec mizí, 1969, česky)
Josef Kostohryz

Ale i zelený lístek, i kvítek tam padne
a píseň veselá zalkne se, netrefí notu,
zabloudí fazolka dětská a uschne i rosa.
Smrtelné všechno. A která jen Múza to nezná,
když hraje touhu a odpírá a pobízí schválně?
Nikomu, Horáci, nedá, co oheň by nevzal,
nikomu nedá, co nečas by nevrátil v hlínu,
vavříny uschnou a metař je mávnutím smete:
sama je z látky snu, marná a jako sen zmizí,
i její kouzlo se dechnutím smrtelným zkalí.
A není. A přece se ohlížím, kde jsou ta jitra,
kdy úsměv maminčin probouzel vlaštovčí hnízda,
se sluncem rozhrnul mlhu a mátohy ranní,
kdesi tam vysoko v oblačné průrvě pak utkvěl.