Tiskaři a nakladatelé

První tištěné knihy známe z německého prostředí, není divu , neboť o vynález knihtisku, ústřední událost kulturních dějin lidstva, se zasloužil mohučský rodák Johann Gutenberg. Do oblasti jižních Čech se inkunabule (prvotisky vzniklé mezi lety 1450-1500) dostávaly především zásluhou kulturně vyspělých klášterních center.

První tiskárnu, která se objevila na jihu Čech, přivezl roku 1484 do Vimperka na voze pasovský Johann Alakraw. Nebyl typickým potulným tiskařem, jako mnozí jeho kolegové, Pasov opustil po válečných nepokojích a ve Vimperku se pokoušel uchytit jakožto ve slibně se rozvíjejícím městečku, které před nedávnem obdrželo svůj městský znak. Jeho plán se mu však nevyvedl, rozdíl mezi biskupským centrem a podhorskou provincií byl pro jeho záměry až příliš nelítostný. Než svůj lis odtáhl zpátky, stačil vytisknout tři památné tisky: dva latinské (Pseudo-Augustinus, Albertus Magnus) a jeden český: Minucí (tj. kalendář s vyznačením dní vhodných pro pouštění krve) na rok 1485 od Vavřince z Rokycan.

Tiskárnám se na jihu Čech dlouho nedařilo.V Jindřichově Hradci se v roce 1613 kratičce mihl knihtiskař Kryštof Hangenhoffer. Nevydržel tu však ani celý rok a na trvalejší tiskařskou kapitolu si hradečtí museli počkat dlouhých sto let. Byla však dlouhá a ve srovnání s ostatními jihočeskými městy i slavná. V letech 1713-1716 tu pokoušel podnikatelské Štěstí Jan Václav Svoboda, po něm Jan Bedřich Jakeš (1719-1734) a F.A. Schö nstein (1734-1737). Budějovicko-vodňanského konkurenta Jana Petra Kyncla (1728-1733) se příliš obávat nemuseli. Základem jindřichohradecké produkce byly osvědčené modlitební knížky, poutní tisky a programy divadelních představení v místní jezuitské koleji. Kvalitnější tituly byly tištěny na speciální objednávku blízkých klášterů. Na tuto tradici navázal i rod Hilgartnerů, do jehož rukou se tiskárna dostala v roce 1737 a vydržela v nich až do poloviny 90. let 18. století. Nejznámějšímu z nich, Ignáci Vojtěchu Hilgartnerovi, přinesl obrovský úspěch Kochemův Nebeklíč (první vydání 1759, po něm následovaly desítky vydání trvalejších).

Opravdová tiskařská konkurence se v jihočeském regionu objevila až po vzniku Biskupství českobudějovického. Biskupské požadavky začala roku 1788 uspokojovat českobudějovická tiskárna Josefa Diesbacha a po něm Jana Františka Zdarssy. V Jindřichově Hradci se po roce 1795 tiskárny ujal rod Landfrasů (1796 - Josef, 1825 - Alois Josef, 1858 - Vilém Antonín a 1902 Vilém Bohumil). Firma Alois Landfras Syn, od roku 1834 též s pobočkou v Táboře, si zajišťovala dominantní postavení na jihočeském knižním trhu.

V Písku se snaha o zřízení tiskárny objevila již na sklonku 18. století, koncesi však obdržel až Josef Vetterl roku 1810. Jeho produkce se zaměřovala na osvědčený artikl: modlitby, mravoučné příběhy a písně. Roku 1844 převzal po svém otci závod syn Václav. V padesátých letech se zde tisklo na lisu, kdysi patřícím Karlu Havlíčkovi Borovskému. Na vetterlovskou tradici navazoval na přelomu 19. a 20. století písecký knihkupec a knihtiskař Theodor Kopecký.

Ve Vimperku si v roce 1855 zřídil místní Johann Steinbrenner knihařskou dílnu, kterou v roce 1870 proměnil v nakladatelství. Světoznámým se stalo díky mnohajazyčné produkci modlitebních knih a kalendářů. Do roku 1930 prvých vydalo téměř 100 milionů a druhých téměř 35 milionů kusů.

Většina začínajících autorů či literatura tzv. regionální byla vydávána péčí kulturymilovných knihkupců. Nejviditelnějších výsledků se dobral budějovický Němec Ludolf Emil Hansen, jenž si roku 1843 pronajal Zdarssovu firmu a od roku 1855 již podnikal pod vlastním jménem. Z českých knihkupců s vydavatelskými ambicemi jmenujme budějovického L.A Stropka (od r. 1867) a táborsko-budějovického Arnošta Pöschla (od r. 1888). Největším nakladatelským a tiskárenským podnikem v Českých Budějovicích bylo od roku 1897 německé nakladatelství Franze Xavera Reitterera Moldavia. V jeho rámci se postupem času prosadil nakladatelsky ambiciózní knihkupec Karl Kratochwil. Nejvýznamnějším svazkem jeho produkce byl Heimatbuch der Berg- und Kreisstadt Bö hmisch Budweis (Vlastivědná kniha města České Budějovice se sbírkou pověstí, 1930). Také čeští knihkupci o sobě v první třetině 20. století dávali vědět. Roku 1911 převzal zdejší knihkupectví pražského nakladatele Gustava Dubského Karel Ausobský, pozdější starosta Gremia jihočeských knihkupců a nakladatelů. Raimund Marek zde po první světové válce vydával především překladové spisy ruských klasiků.

Mezi lety 1938-1948 byla edičně aktivní českobudějovická odbočka (tzv. místní skupina) Družstevní práce, která se zaměřovala na bibliofilie. Roku 1958 bylo zřízeno Jihočeské krajské nakladatelství, posléze přejmenované na nakladatelství Růže. V druhé polovici 60. let se okolo něho seskupilo jedno z předních kulturních center, svým významem přesahující hranice regionu.