První tištěné knihy známe z německého
prostředí, není divu , neboť o vynález knihtisku, ústřední událost kulturních
dějin lidstva, se zasloužil mohučský rodák Johann Gutenberg. Do oblasti jižních
Čech se inkunabule (prvotisky vzniklé mezi lety 1450-1500) dostávaly především
zásluhou kulturně vyspělých klášterních center.
První tiskárnu, která se objevila
na jihu Čech, přivezl roku 1484 do Vimperka na voze pasovský Johann
Alakraw. Nebyl typickým potulným tiskařem, jako mnozí jeho kolegové, Pasov
opustil po válečných nepokojích a ve Vimperku se pokoušel uchytit jakožto ve slibně
se rozvíjejícím městečku, které před nedávnem obdrželo svůj městský znak. Jeho
plán se mu však nevyvedl, rozdíl mezi biskupským centrem a podhorskou provincií byl
pro jeho záměry až příliš nelítostný. Než svůj lis odtáhl zpátky, stačil
vytisknout tři památné tisky: dva latinské (Pseudo-Augustinus, Albertus Magnus) a
jeden český: Minucí (tj. kalendář s vyznačením dní vhodných pro pouštění krve)
na rok 1485 od Vavřince z Rokycan.
Tiskárnám se na jihu Čech dlouho
nedařilo.V Jindřichově Hradci se v roce 1613 kratičce mihl knihtiskař Kryštof
Hangenhoffer. Nevydržel tu však ani celý rok a na trvalejší tiskařskou kapitolu si
hradečtí museli počkat dlouhých sto let. Byla však dlouhá a ve srovnání s
ostatními jihočeskými městy i slavná. V letech 1713-1716 tu pokoušel
podnikatelské Štěstí Jan Václav Svoboda, po něm Jan Bedřich Jakeš (1719-1734)
a F.A. Schö nstein (1734-1737). Budějovicko-vodňanského
konkurenta Jana Petra Kyncla (1728-1733) se příliš obávat nemuseli.
Základem jindřichohradecké produkce byly osvědčené modlitební knížky,
poutní tisky a programy divadelních představení v místní jezuitské koleji.
Kvalitnější tituly byly tištěny na speciální objednávku blízkých klášterů. Na
tuto tradici navázal i rod Hilgartnerů, do jehož rukou se tiskárna dostala v
roce 1737 a vydržela v nich až do poloviny 90. let 18. století.
Nejznámějšímu z nich, Ignáci Vojtěchu Hilgartnerovi, přinesl obrovský
úspěch Kochemův Nebeklíč (první vydání 1759, po něm následovaly desítky
vydání trvalejších).
Opravdová tiskařská konkurence se v
jihočeském regionu objevila až po vzniku Biskupství českobudějovického. Biskupské
požadavky začala roku 1788 uspokojovat českobudějovická tiskárna Josefa
Diesbacha a po něm Jana Františka Zdarssy. V Jindřichově Hradci se
po roce 1795 tiskárny ujal rod Landfrasů (1796 - Josef, 1825 - Alois
Josef, 1858 - Vilém Antonín a 1902 Vilém Bohumil). Firma Alois Landfras Syn, od
roku 1834 též s pobočkou v Táboře, si zajišťovala dominantní postavení na
jihočeském knižním trhu.
V Písku se snaha o zřízení
tiskárny objevila již na sklonku 18. století, koncesi však obdržel až Josef
Vetterl roku 1810. Jeho produkce se zaměřovala na osvědčený artikl:
modlitby, mravoučné příběhy a písně. Roku 1844 převzal po svém otci závod syn
Václav. V padesátých letech se zde tisklo na lisu, kdysi patřícím Karlu Havlíčkovi
Borovskému. Na vetterlovskou tradici navazoval na přelomu 19. a 20. století písecký
knihkupec a knihtiskař Theodor Kopecký.
Ve Vimperku si v roce 1855
zřídil místní Johann Steinbrenner knihařskou dílnu, kterou v roce 1870
proměnil v nakladatelství. Světoznámým se stalo díky mnohajazyčné produkci
modlitebních knih a kalendářů. Do roku 1930 prvých vydalo téměř 100 milionů a
druhých téměř 35 milionů kusů.
Většina začínajících autorů či
literatura tzv. regionální byla vydávána péčí kulturymilovných knihkupců.
Nejviditelnějších výsledků se dobral budějovický Němec Ludolf Emil
Hansen, jenž si roku 1843 pronajal Zdarssovu firmu a od roku 1855 již
podnikal pod vlastním jménem. Z českých knihkupců s vydavatelskými
ambicemi jmenujme budějovického L.A Stropka (od r. 1867) a táborsko-budějovického
Arnošta Pöschla (od r. 1888). Největším nakladatelským a
tiskárenským podnikem v Českých Budějovicích bylo od roku 1897
německé nakladatelství Franze Xavera Reitterera Moldavia. V jeho rámci se
postupem času prosadil nakladatelsky ambiciózní knihkupec Karl Kratochwil.
Nejvýznamnějším svazkem jeho produkce byl Heimatbuch der Berg- und Kreisstadt Bö
hmisch Budweis (Vlastivědná kniha města České Budějovice se sbírkou pověstí,
1930). Také čeští knihkupci o sobě v první třetině 20. století dávali vědět.
Roku 1911 převzal zdejší knihkupectví pražského nakladatele Gustava Dubského
Karel Ausobský, pozdější starosta Gremia jihočeských knihkupců a
nakladatelů. Raimund Marek zde po první světové válce vydával především
překladové spisy ruských klasiků.
Mezi lety 1938-1948 byla
edičně aktivní českobudějovická odbočka (tzv. místní skupina) Družstevní
práce, která se zaměřovala na bibliofilie. Roku 1958 bylo zřízeno
Jihočeské krajské nakladatelství, posléze přejmenované na nakladatelství Růže.
V druhé polovici 60. let se okolo něho seskupilo jedno z předních kulturních center,
svým významem přesahující hranice regionu.