družina Jana st. Hodějovského z Hodějova

Rožmberská přitažlivost ve dvacátých letech 16. století na jih Čech navrátila i kotýřinského rodáka, rytíře Jana st. Hodějovského z Hodějova. Ten před tím absolvoval studia na těsně předreformačních centrech ve Slezsku a v trvalejších německých zemích. První osobně intenzivní setkání s humanistickou literaturou zažil právě na krumlovském dvoře, kde se spřátelil s Petrem Fuxem a Šimonem Fagellem Villatikem. Druhý z nich, student prošlý boloňskou univerzitou (zachoval se jeho česky psaný list Petru z Rožmberka, datovaný v Boloni 17. prosince 1511) a později člen pražské kapituly, působil v Hodějovského družině jako „veteranus poeta“ (Bohuslav Balbín).

Hodějovského hvězda stále stoupala, a tak úspěšný mladý muž, vynikající též jako hospodář, ve třicátých letech rázně vstoupil na veřejnou scénu. A to jak na politickou, tak i kulturní. Důležité styky a kontakty navázal v průběhu dlouhých osmnácti let, kdy zastával funkci místosudího Království českého. Na své reprezentativní tvrzi, již si zbudoval v Řepici nedaleko Strakonic, shromáždil rozsáhlou knihovnu (nezastupitelná to podmínka pro naučnými záměry prodchnutou tvorbu všech humanistů) a soustředil kolem sebe, možná, že právě i díky své bibliotéce, více než šedesát básníků. Financoval vydání jejich latinských veršů, a tak se nám do dnešních dnů dochoval rozsáhlý čtyřsvazkový sborník, vytištěný v letech 1561-62.

Do čtvrtého svazku tohoto unikátního tisku byl zařazen oddíl nazvaný Topographiarum liber, který nám dává nahlédnout do renesančního typu vidění kraje na jihu Čech. Shrnuje především básnické opisy lokalit souvisejících s životem a majetkem ústředního mecenáše. Nalezneme zde popisy statků v severní polovině Prácheňska i Táborska (vedle Řepice i Hodějov, Kotýřinu a Borotín). Mezi autory veršů nalezneme i ve své době velice proslulé poety, např. Matouše Collina z Chotěřiny, Šimona Ennia z Fenixfeldu či Víta Traiana z Chotěřiny.

Měšťanští a rytířští členové Hodějovského družiny, jak utrakvisté, tak katolíci, často působili jako preceptoři urozených šlechtických synů a na cestách po evropských univerzitách navazovali přátelské styky s předními vzdělanci dané doby. Nechyběla mezi nimi ani jména toho nejvyššího kalibru (Filip Melanchton, Erasmus Rotterdamský, Vít Amerbach). Šťastná doba životního i tvůrčího poklidu, bez výšin i propastí, se tehdy zdála nekonečnou.