Už její tehdejší rektorové se zapsali do literárního dění. Jules Coulturier vydal v roce 1653 latinský spis o osudech křesťanských „hrdinů“ (XVIII Heroum Christianorum spectacula), Jan Falk (1684-86) se věnoval teologickým otázkám i překladům soudobé cizojazyčné poesie (Flammae sagitte et amores Mariani) a Ferdinand Waldhauser (1693-95, později provinciál české provincie Tovaryšstva Ježíšova) tu sepisoval své filosofické spisy. Jako pohotový kazatel se zde proznámil Matěj Neumann, jako chvalořečník rodilý Pražan Václav Kolbe.
Dnes asi nejznámější učenec a spisovatel českého baroka, Bohuslav Balbín, zde strávil téměř pět let (1656-1660), dle Zdeňka Kalisty patřily mezi „nejúrodnější a snad i nejšťastnější léta jeho života“. Vyučoval rétorice, doučoval repetenty, učil se polsky od skupiny jedenácti Poláků, kteří do hradeckého zátiší prchli před švédskou potopou, pořádal slavatovský archiv, vyjížděl do archivářské mekky v Třeboni, uspořádal vlastní básně a epigramy (Examen melissaeum, 1663), psal mariánský spis Diva Tuřanensis (1658) a jako odraz zbožné poutě, kterou z Jindřichova Hradce vykonal na Svatou Horu u Příbrami, zde sepsal trvalejší mariánský svazek nazvaný Diva Montis Sancti (1665).

Mezi žáky hradeckého gymnázia se objevilo mnoho proslavených osobností nejrůznějšího zaměření, od Adama Michny přes habsburského osobního lékaře Marka Marciho až po vnuka sedmihradského spiklence Františka Leopolda Rakoczyho. Mezi těmi literárně činnými vynikli především Jiří Bílek z Bílenberka (absolvoval 1607), Tomáš Pešina z Čechorodu (1644-48) a Matěj Benedikt Bolelucký (1646-50). Všichni inklinovali k historickému spisování a zanechali díla, bez nichž si nelze představit českou (nejen) barokní historiografii.