Písecký rodák dlouhá léta
žijící v Paříži, původním povoláním chemik, po předcích žid, po jazyku a
smýšlení Čech, po duchovním ustrojení nezařazenec. Novinář pravidelně
dopisující do Lidových novin, příležitostný překladatel francouzských próz,
vynikající prozaik a především jeden z nejpodstatnějších českých básníků 20.
století. Překlady si přilepšoval k živobytí a zároveň tak do Čech poukazoval na
podnětné výhonky francouzského ducha. Novinařina mu sloužila jako jiným deník,
jejím prostřednictvím sbíral materiál do své tvůrčí zásobnice. Próza je v jeho
díle tím, čím v polyfonii basso continuo: důkladným ohlédáváním stavů, do
nichž jej zavedla cesta poesie. A poesie? Ta zde zvučí zvraty, zdánlivě
„usměvavým odříkáním“, chrčivým hledáním, hrůzným vytím a konečně:
krásou.
V desetiletí, které vysála první
světová válka, mu bylo blízké cítění expresionistické, „zle loutkářské“.
Zájmy výtvarné tehdy do jeho próz vnesly tvarové analogie kubismu. Na přelomu
dvacátých a třicátých let se krátce sblížil s francouzskou simplistickou skupinou
Le Grand Jeu. Skrze jakýkoliv -ismus však jeho tvorbu vysvětlit nelze. Postavíme-li je
do konfrontace např. s Weinerovou přímou, jeho bytostné základy otřásající
zkušeností ze setkání s dvojníkem, všechny jsou krátké, úzké, mělké a v
důsledku nicotné.
Jeho ruka byla hebká jako prachové
křídlo anděla, snad proto se znovu a znovu trýznivě vysmékala jak z těch
nejobyčejnějších lidských vztahů, tak z literárně-vědných interpretací.
„Plachý a sametový tvor“ (tím jej nazval František Halas), „Ahasver
Montparnassu“ (dle slov Gustava Wintra), „Richard záhadný, Richard lví srdce“ (ta
vyřkl nad jeho hrobem Otokar Fischer). Všechny tyto přívlastky byly blízko k méně
zkreslujícímu nasvícení podstaty „balvanu jménem Weiner“. Ale nedosáhly jej.
Za jedné pozdní hodiny v listopadu
1928 se v přiopilé společnosti proslulé pařížské kavárny U Dvou Magotů odehrály
„scénky“ plné facek, slz, polibků a důvěrných dotyků - a právě za této
kulisy věštila alkoholem znavená Marija Vasiljeva, ruská loutkářka a okultistka, z
Weinerovy ruky. Prvá slova zněla takto: „Vous etes en éternelle lutte avec
vous-meme.“ Samokrutý svárlivec až na věčnost. To bylo přesné.
Výběrová bibliografie tvorby Richarda Weinera:
Pták, 1913
Usměvavé odříkání, 1914
Lítice, 1916 (1928)
Netečný divák a jiné prózy, 1917
Rozcestí, 1918
Škleb, 1919
Třásničky dějinných dnů, 1919
Mnoho nocí, 1928
Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami, 1929
Lazebník, 1929
Mezopotámie, 1930
Hra doopravdy, 1933