diskuse |
|
| Trojí krev v jedněch
žilách Johannes Urzidil Urzidil je trvalejším „pošumavštělým“ Němcem z Prahy. Němcem po jazyku, který si zvolil pro svou tvorbu. Německo-česky bilingvní syn německého otce a židovské matky, po jejíž smrti si otec domů přivedl jako macechu nymburskou Češku, jakoby ve svým dětstvím jednotil tuto tragicky rozlípnutou zemi. Přátelil se s mnohými představiteli obou jazykových kultur, z německé od Franze Werfela a Maxe Broda až po Egona Erwina Kische, z té české od bratří Čapků až po Jana Zrzavého. Za ženu si vzal dceru pražského rabína. Po Hitlerově nástupu k moci odešel ze sekretariátu německé ambasády a letní měsíce poté každý rok trávil v někdejším Josefodolu (Josefsthal) u Zadní Zvonkové (Glöckelberg). Do šumavského zákoutí odcházel, „aby tam hledal Hamsunovu 'hlubinu ticha' a Stifterův 'laskavý zákon'“ (Jan Mareš), do Prahy se vracel jako za starou milenkou, ale také za intelektuálními kontakty. Městské literární přátele si ostatně zval i na Šumavu, mluvívá se dokonce o „josefodolském literárním kruhu“(patřil k němu Willy Haas, Emil Utitz, Hugo Steiner a trvalejší).Ve třiceti letech se stal aktivním členem pražské zednářské lóže Harmonie a brzy v ní dosáhl významného postavení. Doma se cítit jak ve velkoměstě, tak tam v lesích. Psal tu prózy, eseje a básně. Přinášel si sem i úkoly typicky pražské a nečinilo mu to pražádnou potíž (na zakázku československého ministerstva zahraničí např. překládal Masaryka či Březinu). Roku 1939 musel prchnout do amerického exilu a domů se již nikdy nevrátil. Ostatně brzy nebylo ani kam, v letech 1952-53 byla Zadní Zvonková československou armádou srovnána se zemí. Často jsem se na rozložitém hřbetu Smrčiny šplhával ke skalnímu výhledu zvanému tady Stingelfelsen, k místu, jehož stifterovská atmosféra patří na Šumavě k těm nejopojnějším. I Albrecht Altdorfer by se cítil doma na té kamenné kazatelně mezi vysoko šlehajícími, rozcuchanými, větru napospas vydanými smrky. Dalo se sem k tomu romantickému skalnímu útvaru dojít ze vsi Zadní Zvonková, která kdysi patřila k bezprostřední krajině Stifterově, nyní však leží opuštěna v troskách. Míval jsem tam kdysi domovské právo: byla to tedy - alespoň na řadu let - i moje domovská ves; a oč víc mne odtamtud vzdálily vnější životní okolnosti, oč hloub ta ves propadla zániku jako oběť nelítostných časů, o to rozhodněji trvá dál v tom, co jsem napsal. ... V mém životě mi mnoho panoramat vzalo dech samým štěstím: třeba výhled z Monte Pincio na Řím; nebo ten z Lykabettu na Athény; či od chrličů z chrámu Notre Dame na Paříž; oblažující pohled z výšin nedaleko Kafarnaum na jezero Nazaretské; nebo z útesů tichomořského pobřeží na závratnou nekonečnost vodních spoust, za nimiž se vznášejí ostrovy mimo čas a ještě dál rozléhají se pak prostory Asie. Stejně opojný však může být pohled od Poseidonova chrámu na Kap Sunion do kobaltových strží homérského přílivu nebo od Cap d'Antibes do nehybné „bleueté immense de la Méditerranée“; žádnou ze všech těch ohromivých vizí, ani tu ze sorrentského mysu přes záliv k Vesuvu, při níž je nesnadné potlačit výkřik radosti - žádnou z nich bych nevyměnil za ten důvěrně známý pohled ne nepodobný milostnému objetí z rozeklaných šumavských skalin, na nichž jsem seděl naposledy roku 1937 v časném podzimu, sám v kosém odpoledním slunci, uprostřed těžké vůně stromů a vřesovišť, v tázavém bzukotu hmyzu a v pohlazeních vzdušných poryvů a hlavně tak blízko nevyslovitelnému smutku rozchodu, který se ptal: bude mi kdy ještě dopřáno to spatřit? Johannes Urzidil: Blick vom Stingelfelsen (Pohled ze Stingelfelsenu, otištěno 1965, překlad Jan Mareš) Výběrová bibliografie tvorby Johanna
Urzidila: |
|