názory 
diskuse |
|||
| Horám tváří v tvář Adalbert Stifter Pohodlnými školomety bývá zařazován do Škatulky literárního biedermeieru. Jeho životní osudy by nás v tomto zjednodušení mohly utvrzovat: ctihodné zaměstnání (inspektor národního školství pro Horní Rakousy), sentimentálně ztišená a přesto celoživotní láska k Fanny Greiplové, poctivě venkovsky-měšťanské vzezření i sny o rozumném a harmonickém zdokonalování lidského rodu. Stifterovy prózy mistrovsky sugerují pozvolné plynutí času, radikálně odlišné od toho, jež je nám vnuceno současnou, hektickým chvatem zahlcenou dobou. Jejich četba by mohla být s úspěchem užívána v arteterapii, žádné lehkovážné třeštění, jančení či křeč v nich nenajdeme. Jsou vystavěny na postupném, systematickém a velice důkladném sestupování do hlubin světa a života v něm.Stifterovo krédo by mohlo znít následovně: Člověk je povolán k přesahu sebe sama, činí tak v intimním srozumění s přírodou, v pilném a oddaném studiu jejích projevů a v pokorném pokleknutí před její dokonalostí a krásou. Stifter sám byl synem starého dobrého Rakouska a to i v tom smyslu, že sotvakdy opustil jeho státní hranice. žádné opouštění ani nepotřeboval, neboť dvě základní duchovně-geografické síly, které dohromady složily kadlub jeho vnitřního ustrojení, měl doma. Dvoje hory. Lesnaté pohoří rodné - tedy bezprostředně blízké - Šumavy a na šumavském obzoru zasněžené vrcholky Alp. O svém Lesním poutníkovi Stifter napsal, že „stál na jednom z oněch rozhraní, odkud oko může najednou přehlédnout ... nádherné horské krajiny i ty prostší, nevýraznější končiny země“. Byla to slova nanejvýš autobiografická. Stifterova touha po harmonii nevycházela ze zápecnického strachu. Ono rozsáhlé povídkové a románové dílo obsahuje jak nejpokornější studia všedních nepatrností, tak sílu horských bystřin a rozeklaných skalních bloků. Jeho úsilí o životní vyrovnanost odpovídalo jeho urputnému zápasu o prozaický tvar. A ten byl dle pomalého a precizního prolínání obrazu a pohybu nejednou srovnáván s homérskou Ilias. Pod tímto zorným úhlem přestává být podivné, že Stifterova díla, jako jedna z mála německy psaných, vysoce oceňoval Friedrich Nietzsche. Soudobá kritika sice Stiftera odbyla slovy „přeceněný talentíček“, netušila však, bláhová, že pohrdá nejhlubším česko-německým tvůrcem 19. věku. “On je naším štítem a naší ctí před celým světem. On nás jako první zvěstoval. Před ním o lidech našich hor nikdo nevěděl.” Hans Watzlik, 1932 “Nemáme nad něj dodnes většího básníka Šumavy.” Ladislav Stehlík, 1970 “Zápis je jen jednou formou terapie. Její jinou podobou je Stifterovi práce, ba přímo rozplynutí se v činnostech, které jeho postavy považují za své životní poslání, ať jsou to malíři, přírodovědci, sběratelé, faráři nebo lékaři. Nejvyšším cílem všech těchto postav je ... působit činorodě ve svém okolí na jeho zdokonalování (samozřejmým předpokladem takového působení je vlastní sebezdokonalování). Proto se ve Stifterových prózách tolik buduje ..., kultivuje se – v souladu s jejími zákony a zákonitostmi – příroda, vylepšují se staré a staví nové cesty, a to nejen kvůli lepší dopravě materiálu, zboží a osob, ale také k usnadnění komunikace ve společnosti: lepší cesty mají sousedy sbližovat.” Václav Maidl, 2002 Výběrová bibliografie tvorby Adalberta Stiftera: |
|||
Lukáš Heřman, 2003-08-29 16:06:38
|
|||
