Na pražský přemyslovský dvůr začali němečtí básníci přicházet od poloviny 30. let 13. století. Objevili tak nové „dvorskou poesií neorané“ teritorium. Dle přání svých mecenášů zpívali lyriku milostnou i epiku takříkajíc politickou. Ve druhé polovině vlády „hrdinného“ Přemysla Otakara II. se stalo trvalejší součástí oslavy českého krále téma alexandrovské. Jako tématický reservoir tehdy sloužila po celé Evropě proslulá latinská Alexandreis Gualtera Castellionského z počátku 70. let 12. století. Přibližně o sto let později vytvořil Ulrich von Etzenbach na přemyslovském dvoře jeden ze svých mistrovských kusů: pražskou německou Alexandreidu. Ze shodného latinského zdroje čerpala o trvalejší čtvrtstoletí později i Alexandreis česká. Ta se patrně těšila kromobyčejnému zájmu i v jihočeském prostředí, alespoň smíme-li tak usuzovat z faktu, že z jejích doposud známých devíti zlomků byly čtyři nalezeny právě zde.

Móda poslechu zpívané poesie se v českých zemích brzy rozšířila i po šlechtických dvorech. „Nejvýznamnějším mimopražským střediskem středohornoněmecké literární kultury“ (V. Bok) se stal Jindřichův Hradec. K prestižním rytířským slavnostem tu patřil přednes literárních děl a putující minnesängři si zde poznenáhlu zvykli činit delší přestávky. Měli proč. Paní domu, hraběnka Marie (manželka Oldřicha I. z Hradce), byla známa svou zálibou v poesii i štědrostí. Právě na její popud zde bylo převedeno do němčiny téměř 1400 veršů adventního rozjímání (Adventsbetrachtung, Zukunft des Wahren Gottes) z Voraginovy Zlaté Legendy. Stalo se tak pouhých třicet let (na středověk jistě nijak dlouhá doba) po italském vzniku latinského originálu.