Albert Chanovský

Slovní spojení „pobělohorská rekatolizace“ na nás ještě po stovkách let působí odpuzujícím dojmem, a přitom si ani neuvědomujeme, že žijeme v černobílém stereotypu. Tehdy se totiž nejednalo jen a jen o mocenský nátlak, státní edikty, násilné dragonády a výslechy před úřednickými komisemi. Rekatolizací můžeme nazvat i mravenčí kulturní práci nesčetných katolických duchovních v mravně čistém a upřímném zápasu o duše bližních. Tím neklasičtějším příkladem podobného typu misionáře je jezuita Albert Chanovský. Vědomě navazoval na dávné, ještě pozdně středověké snažení františkánských „bláznů božích“ i jejich následovníků z kněžstva světského. Ti se již od počátku 16. století toulávali po jihočeském venkově (na Bechyňsku a Jindřichohradecku např. Jan Bosák z Vodňan, na Prácheňsku strašínský „svatý kněz“ Martin Strakonický) a silou své chudoby a osobního charismatu vedli boj s antikřesťanskými stereotypy v duších všech, které na své cestě potkávali. S druhým ze jmenovaných se Chanovský osobně seznámil a podnícen jeho příkladem prožil na cestách prácheňského a plzeňského kraje téměř polovinu svého života.

V latinských spiscích, které Chanovský po sobě zanechal, se věnoval především metodám pastorační práce. Přinejmenším jeden z nich má i vysokou hodnotu literární. Posmrtně vydané Vestigium Bohemiae Piae (Stopy zbožných Čech, 1658) jsou po okraj naplněny fragmenty příběhů, které na své cestě zaslechl, a duchem krajiny, již svými chodidly tak důvěrně poznal. Prácheňsko, a potažmo i celé České království, se v jeho pojetí stává téměř oživlou krajinou Božích varování a milostí, plnou zázračných studánek a důvěrně známých posvátných míst. Bůh a jeho Matka nejsou daleko, otevřete svá srdce a milost naleznete třeba kousek za prošlapaným zápražím, třeba v pouhé kapce vody. To je Chanovského poselství, naslouchejme mu!