Jindřich Michal Hýzrle z Chodů

Otužilý žoldák, politický dobrodruh, odvážný cestovatel, hýřivý císařský důstojník, propasovský zrádce, nelítostný vypočítavec, cynický kořistník, hluboký a okázalý mariánský ctitel. To je pouhý zlomek interpretačních nálepek, jimiž je možno počastovat život a dílo Jindřicha Hýzrla z Chodů. V jižních Čechách bychom jej mohli potkat poměrně často. Na různých místech Prácheňského kraje se vyskytoval a na pravou katolickou víru obyvatelstvo nekompromisně obracel již v první polovině dvacátých let 17. století, v době saského vpádu (1632) byl jmenován velitelem císařské posádky Českých Budějovic (tehdy bylo město dočasně centrem království!) a po celá třicátá léta se vracel do lčovického zámku. Lčovice na Prachaticku, které získal v čase rozsáhlých majetkových přesunů po Bílé hoře, chápal jako své tuskulum, svůj domov.

Hýzrleho literární dílo dnes známe ze tří rukopisných svazků: odborného pojednání o zemské obraně a především dvou paralelních verzí memoárů. Jedné české a jedné německé. Vyvstává nám v nich fascinující ale nadobyčej krutý obraz světa třicetileté války, světa, v němž se nikdo nepozastavuje nad stovkami zmařených životů, kalužemi vyhřezlých tělních tekutin a strašlivou bídou těch nejmenších a nejprostších. Je vskutku paradoxem, že právě skrze tento text můžeme být přítomni zázračnému krvácení obrazu nekonečně slitovné Matky? Stalo se tak na lčovickém zámku ve chvíli, kdy Hýzrlova manželka přiváděla na svět potomka. Milostné zobrazení Bolestné Panny Marie, které tehdy bylo zavěšeno v jejím pokoji, je dodnes k spatření uvnitř kapucínského klášterního kostela v Sušici. Snad jedině před ním a na kolenou je možno nahlédat na hříchy našich bližní, včetně hříchů krvavého pana Jindřicha.

„Věk Dumasových mušketýrů, napadne nás při čtení Hýzrlových pamětí.Všeho romantického nánosu prost objeví se tu věk kordů tasených pro jediné slovo urážky, pro přízeň dámy, pro vojenskou čest. Věk přátelství odvážných chvastounů a bezstarostných požitkářů. ... Dvorské prostředí a vojenský kvartýr, tam se Jindřich Hýzrle cítil nejvíc doma.“

Lydia Petráňová, 1979