Theobald Höck

Pocházel z Limbachu v někdejší Rýnské Falci. Jeho „neurozené“ příbuzenstvo do Čech přilákal lesk rudolfinského dvora, a tam také začalo svévolně užívat přídomku „von Zweybruck“. Theobalda Höcka přivedla roku 1600 do Třeboně nabídka tajemnictví po boku posledního Rožmberka. Co si mohl přát více! Bylo mu sedmadvacet a stal se německým sekretářem Petra Voka s ne nepodstatným zákulisním vlivem v otázkách kulturních i politických. Spolu s Václavem Březanem se též staral o profilaci a vzrůst rožmberské knihovny.

Múzy pravděpodobně pokoušel již před svým příchodem do Třeboně, ovšem Vokova přízeň mu otevřela cestu k tisku. Již rok po svém příchodu vydal sbírku reflexivních básní nazvanou Schönes Blumenfeld (1601), která se dodnes připomíná ve většině kompendií německých literárních dějin. Ne snad, že by jeho poesie rvala nebesa, přinesla však pro svou dobu novou tóninu, a bývá proto nazývána prvním básnickým počinem německého baroku. Vokova finanční podpora významnou měrou přispěla též k vydání Höckova polemického spisu Commonitorium sive amica ad amicum admonitio (1606), který cílil na vídeňského prosazovatele závěrů tridentského koncilu, jezuitského kardinála Roberta Bellarmina.

V té době už Vokův sekretář žil intenzivním společenským životem a stýkal se čile jak se známými německými učenci (např. přírodovědcem Osvaldem Crollem či historikem Marquardem Freherem), tak s představiteli říšské protestantské diplomacie. Ambiciózní předák říšských kalvinistických stavů Kristián z Anhaltu se jej dokonce snažil využít k získání části rožmberského dědictví a k přípravě svržení Habsburků z císařského trůnu. U svého mecenáše se tehdy Höck těšil bezmezné důvěry, a snad i ta mu rok před vladařovou smrtí vynesla spoluvlastnictví výnosného žumberského statku. Druhým novovlastníkem se tehdy stal jeho bratr Anastázius, jeden z Vokových osobních lékařů. Na žumberskou půdu však oba vstoupili nejhůř, jak mohli. Jakožto kalvinisté vystupovali velmi nesnášenlivě vůči svým katolickým poddaným a mezi jejich prvními činy bylo obrazoborecké vyrabování interiéru zdejšího kostela. Do sporu tehdy musela vstoupit krumlovská kolej i pražský arcibiskup.

Čtyřicet dní před Vokovou smrtí si jeho chráněnec vzal bohatou dceru z místního rytířského rodu. Při svatebním veselí, vystrojeném za rožmberské peníze, se vypilo přes čtyřicet věder vína a starý Březan tehdy Höckovu bujarost komentoval s trpkostí a ironií: „Pan vladař v trápení a mukách ležel, pokoje užíti nemohl. Tyto rozkoše, veselí a povyky dnem i nocí provozovali. Zaplať jim Pán Bůh, že sobě tak pěkně starce vážili!“

Novomanžel si ale dlouho neužíval. Vlivní krumlovští jezuité mu nemohli zapomenout jeho kalvínskou nevycválanost, a tak byl obviněn z klamání české stavovské obce i finančních machinací, uvězněn v pražské Bílé věži, mučen napínáním na žebřík s pálením boků a odsouzen k smrti. Štěstěna se však od něho docela neodvrátila. Po změně politických poměrů byl osvobozen a katapultován do služeb zimního krále Fridricha Falckého. Po Bílé Hoře již na trvalejší odplaty čekat nehodlal a zemi opustil ve Fridrichově vojsku. Ve víru války o Falc jeho historické stopy končí.

„Některé Höckovy básně již téměř barokním způsobem zpracovávají myšlenku marnosti a pomíjivosti světského snažení, v některých nalezneme ohlasy stoické filozofie. Jeho poezii můžeme charakterizovat jako nezávazné, duchaplné a básnicky hodnotné zpracování běžných názorů a situací bez hlubší myšlenkové originality, ač Höck své „já“ nikdy neopomene zdůraznit. Jde o poezii, jejíž četbu či přednes (eventuálně i ve zhudebněné formě) si dovedeme dobře představit na velmožském dvoře přelomu 16. a 17. století.“

Václav Bok, 1993