Nejmladším z nich byl Bavorovan Chmelenský, pozdější doktor práv a dvorský místosudí, spoluautor prvních českojazyčných oper (spolu s F.J. Škroupem: Dráteník, 1826; Oldřich a Božena, 1828) a redaktor sborníků českých písniček (Věnec ze zpěvů vlasteneckých, 1835-37; Kytka, 1836-38). Jeho původní, sentimentalismem silně poznamenaná poesie dosahovala jen průměrné úrovně.

Nejstarším z gymnaziální trojice byl velešínský rodák Kamarýt. Jako prvorozený z dvanácti potomků tamějšího pekaře byl určen pro dráhu katolického kněze. Inspirován souborem starých německých písní Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh, 1806-08) Achima von Arnim a Clementa Brentana (životní osudy druhého z nich se dotkly i severoprácheňských Bukovan!) začal soustavně sbírat české duchovní písničky. Sběry prováděl jak přímo v terénu, tak především ve starých kancionálech, katolických i evangelických, a vytvořil tak své životní dílo: České národní duchovní písně (1831-32). To již několik let vykonával své kněžské povolání v kultovním středu Táborska, na poutních Klokotech.

Po stránce tvůrčí dosáhl z naší trojice nejhlouběji Strakoničan Čelakovský. F.X. Šalda napsal nad jeho Ohlasy písní ruských a českých (1829, 1839) a Růží stolistou (1840) slova, jimiž jinak opravdu šetřil: „To dovedl, to mohl zmoci jen veliký umělec, oddaný, pružný, hedvábnými nitkovými tykadly vyzbrojený, zázračně senzitivní duch, který cítil kouzlo stylu a jeho charakter do posledního nervového zvlnění.“ Kromě nadání básnického měl obzvláštní dar filologický, ovládal jedenáct jazyků a mezi nimi i všechny slovanské. Proto také jednou z nejpodstatnějších kapitol jeho literární činnosti byly srovnávací soubory lidových textů a překlady. Jejich skladba velice přesně odráží myšlenkové tendence české národovecké intelektuality. Široký záběr monumentálních sbírek Slovanské národní písně (1822-27) a Mudrosloví národu slovanského v příslovích (1852) připomíná všeslovanské teorie. Dokladem o spojitosti českého obrození s německým teoretickým myšlením je překlad Herderových Listů z dávnověkosti (1823). Percepci světového romantismu připomíná překlad Panny jezerní od Waltera Scotta (1828). A o hlubokém křesťanském fundamentu svědčí rozsáhlé přetlumočení Augustinova základního spisu De civitate Dei (1829-35).

Ten svatý Josef i se svou širočinou mi dnes do mozku notně natrousil. Jedva jsem z postele vylezl, již jsem pro bílé naši starou poslal a sedě při milém Goethovi jsem Ti připíjel. Modlit jsem se za Tebe nemohl, nebyv ani v kostele, zato jsem za Tebe pil. O polednách teprva nastala radost u stolu p. doktora samými vlastenci obsazeném. Po dokonané trachtě lahvice po lahvici přicházela na stůl. 'Ať žije Jungmann! Ať žije Dobrovský! Ať žijí dobromyslní Josefinští vlastenci!' doktor, uchopiv se sklenice, a my po něm přiťukávajíce, jsme volali. Tak jsme hovořili a pili a zase hovořili, až božský nápoj do hořejšího ponebí vstupovati začal. Co se potom mluvilo, nevím, jenom to, že jsem se prohlásil, škoda, že se Anakreon nejmenoval Josef, i za něj bysme obětovali sklenku. Pak jsme se rozbráborali každý domů, a já, prospav se, ještě dnes jsem si umínil, že ti budu psáti. – Ale vidím, že mi to nejde hrubě. Hlava ještě těžká. Dobrou noc.